Re: Asi jsem pesimista....

já právě rozvod prožívám a musím říct, že mě otázka, jak to řekneme dětem trápila dost dlouho....měla jsem velký strach z jejich reakce. Máme dvě děti holčičku skoro 8 letou a chlapečka skoro 5tiletého. Nakonec mě k tomu donutily okolnosti - kdy skutečnost, že se rozvádíme věděli pomalu všichni okolo a jen naše děti ne. Bála jsem se, aby se jim to "nedoneslo" od někoho cizího. Takže jsem využila situace, kdy jsem s dětma seděla venku na houpačce a řekla jsem jim, že jim musím řict něco moc důležitého. A sice to, že letos už spolu s tatínkem nepojedme na žádnou společnou dovolenou. Možná je to blbost,ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Samozřejmě přišla otázka "a próč maminko?" Tak jsem řekla, že se mezi mnou a taťkou něco stalo, že už si nerozumíme a nemáme se tak rádi, abychom spolu mohli být v jednom domečku.....možná, že jsem to na ně hrnula moc rychle..Takyjsem jim řekla, že to není jejich vina, ale že je to problém mezi mnou a tátou a že oni budou mít nadále mamku i taťku a že je oba máme moc a moc rádi a vždycky budem. Chtěla jsem prostě, aby věděli co se děje. Podotýkám, že rozvést se chci já.....byla jsem překvapená, že děti reagovaly celkem v klidu, ptaly se kde budeme bydlet a jestli budou taťku smět vidět....položily pár otázek...jsem ráda, že jsem to byla já,kdo dětem tu nepříjemnou informaci řekl..manžel u toho být nechtěl..prý,když se chci rozvádět, tak to dětem mám říct já. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že by bylo lepší, aby u toho byl i z toho důvodu, aby slyšel, co jsem jim řekla.... no na konec přišel, když už se děti ptaly a něco jim k tomu taky řekl...takže asi tak, to je moje osobní zkušenost.