No protože jim to třeba přijde málo...

... "jen" spolu vycházet, ale nemilovat se?

Neříkám, že je to správně, ono je to také svým způsobem otázka definice a očekávání. Ale dokážu si představit, že to tak může být. Dnes prostě existuje často představa, že člověk ve vztahu musí být pořád jako zamilovaný, a pokud se ty pocity časem přirozeně zmírní a poněkud "opotřebují", tak si hodně lidí automaticky myslí, že je to konec. Hm, ale třeba se mýlím, ja to můj dojem...

Nemyslím si ale, že by lidé, kteří dokážou dodržet zásady uvedené v článku, se ani nerozváděli. To mi připadá moc zjednodušené. Vždyť se opravdu může stát, že se mezi partnery něco přihodí, co už ze strany jednoho nebo druhého z nich nejde napravit, nebo alespoň ne tak, aby mohli spolu žít. Proč by si to nemohli jakžtakž rozumně říct a při celém procesu a uspořádání myslet na děti?
Pokud to, že láska k dítěti se nemění, není jen otřepaná fráze, tak by právě tato láska k nim přece logicky měla vést k tomu, aby při všem kolem rozvodu měli na paměti to, aby to dětem co nejméně ublížilo a aby nepřišly o tátu ani mámu!

Snadné to určitě není, ale lidé přece dokáží spoustu věcí, když chtějí!