O ženských a mužských pracech

Taky jsem byl jeden z těch "emancipovaných" mužů :praní,žehlení, úklid, nákupy, vaření,děti - nic mi nebylo natolik cizí, abych to nedělal. Bylo to vlastně nutné. Oba jsme měli zaměstnání se službami a bez systému " dělá kdo může " by domácnst prostě nefungovala. Na druhé straně žena neuměla vyměnit pojistky, nikdy neviděla kapající kohoutek a o autě věděla jenom to, že se do něj leze z pravé strany. Na první pohled a pro okolí naprosto ideální rodina. Jediné, co naprosto nefungovalo od druhého porodu byla postel. Ani ne od 4O let jsem žil v celibátu. Skoro 20 let. Když děti dospěly a odešly z domu a zmizel důvod udržovat "rodinu", našel jsem si podnájem, ženě jsem nechal na stole lístek s výpočtem, kolik mě stálo jedno milování (počítal jsem jenom posledních 10 let, na které jsem měl potvrzené daně) a s dovětkem : " Sám si vařím, sám si peru, že se na to..." a odešel jsem. Od ní a zárověň do důchodu. Jak se tvářila, když zjistila, že to není špatný vtip, ale pro ni krutá realita nevím. Trvalo jí necelé tři týdny, než zjistila mou adresu a přišla s prosíkem, že neví kdy se platí složenky, že začal protékat záchod a že nemůže vyjít. Vzteky se mi až zatmělo před očima a tak jsem jí řekl, že s taxou víc než 18 000 korun za jednu soulož by vyjít mohla, pokud si najde jiného vola,který jí bude ochoten tolik platit a že s takovou taxou si přijít stěžovat chudému důchodci a ještě po něm něco chtít je nehoráznost. A vyhodil jsem ji.
Resume: jestliže jsou na všechno v rodině dva a více méně rovným dílem a není jasná mužská a ženská práce, musí fungovat opravdu všechno, jinak to nemůže dobře dopadnout