Nejsem přesně TA Marie, ale jinak vše sedí...

Taky jsem pohodová, schopná, energická, spolehlivá... A když nám to s milencem neklape, jsem nešťastná. Není to už na pláč (jsme milenci dvacet let), ale skutečně to není jen sport (ostatně většinou jde spíš o pokec, než o sex), opravdu to "jde přes srdíčko". Manžela mám báječného a miluju ho. Kdo si myslí, že to nedává smysl, odpovídám, že mě taky ne, nicméně to tak je. Ovšem v žádném případě bych své neštěstí neventilovala před kýmkoli, natož bývalým kolegou. Svět je jedna větší vesnice, a rozhodně nehodlám riskovat, že si ten a ten a ta dá něco dohromady...
Reaguju vlastně proto, že neštěstí někoho je skutečné a pro něj bolavé, ač jinému připadá nicotné či směšné. Řeči "nestojí to za pláč" jsou nicméně potřebné co zdravý nadhled a pomohou. Vzhledem k tomu, že mi vztah s milencem právě dává sílu brát vše ostatní v pohodě, s optimismem a energií, včetně případných těžších období v rodině - on má ten nadhled, odstup... může si to dovolit, když se ho to až tak netýká, je vždy hrozba ztráty této opory pro mě hodně bolavá. Marii chápu, i když je jasné, že kdo to nezná, může mu to připadat směšné. A není dobře, že je zas taková, jaká bývala, i za cenu toho morálního bahna, v kterém se podle některých potácí? Vybabrat se z něj opravdu není jednoduché, a je otázka, zda cena za to není příliš vysoká. Mohla by to už navžda být šedá, rezignovaná žena bez jiskry, fungující, ale... Stran představ co manžel a synové - dá se dlouhodobě zajistit utajení všeho, a co oči nevidí... Nejsem cynik, také nevím, jak "být dobrá", ale každý máme svá trápení...