Re: Jak se naučit signálům

Sosane, ale tys mě absolutně nepochopil. Nestěžovala jsem si, že přítel nerad jezdil na výlety, a taky to nepotřebuju mít jako záminku k něčemu jinému, na to jsme té pubertě už pár (desítek?)let odrostlí. Stěžovala jsem si, že byl pasívní, že společné aktivity jsem musela organizovat a rozhodovat já, jinak nebyly, a odůvodňoval to tím, že by mě nechtěl nutit do něčeho, co bych třeba nechtěla, aniž by se ovšem cokoliv mi navrhnout vůbec pokusil. Jinými slovy, on nevěděl, co já chci, a ani se to nepokusil zjistit, zjednodušoval si to, proto raději nedělal nic, a čekal, až si sama o něco řeknu. Já jsem to ale z jeho strany považovala za nezájem, nedostatek pozornosti, prosté vyplňování mých přání, ale bez citové angažovanosti a zodpovědnosti za svá rozhodnutí, bez iniciativy. Ono to vypadá hezky, že plní má přání, ale zkuste si to, když je ta zodpovědnost za vztah stále na vás - nedotýká se mě, protože JÁ jsem řekla, aby to nedělal. Já jsem tedy zodpovědná za to,že se ON ke mně nemá - a skutečnost, že za slovy Nech mě být! může být úplně jiné sdělení - třeba Naštval jsi mě, zlobím se, dotklo se mě to, tohle se mi tedy nelíbilo atd. je něco, o čem se neuvažuje. Dokonce i když i toto bylo před sprnámi slovy taky jasně řečeno. Nebo - nejedem na výlet, protože JÁ jsem neřekla. Měla jsem říct, a jeli bysme. ON říct nemohl, protože ON nevěděl.
Po nějaké době tedy přijdete na to, že vám dotyčný vůbec nerozumí, protože se nepokouší poznat co doopravdy chcete, ale zůstává na povrchu. Kryje si záda. Nejspíš z pohodlnosti.Většinou nepomáhá ani velká snaha všechno vysvětlit a vaše zoufalství se stupňuje.
I mně se stávalo, že jsem jeho měkkost a ochotu ustupovat a plnit příkazy, i když se mu do nich nechce, zneužívala, protože to skutečné pochopení se z něj "vyrazit" nedalo, ale večeře v restauraci ano.

Jo, a na výlety jsem chtěla jezdit protože jsem chtěla prožít příjemné chvíle s milovaným člověkem (to v první řadě)a současně se podívat na něco zajímavého,(o něco míň důLežité než důvod číslo 1) tak, jak to dělá asi většina lidí.Proti zříceninám nic nemám, ale kdyby mi šlo jen a jen o to, vidět tuto zříceninu, a o nic jiného, klidně si tam zajedu sama a partnera k tomu vůbec nepotřebuju, naopak, zavazel by mi. A tak je to i s životem - musíte cítit, že ten druhý vám rozumí a ne že dělá to co chcete jen "aby nebylo zle".

A nemůžu nepřipomenout slavný Plzákův případ ženské "podivnosti" (pro mě spíš znak jeho neprofesionality), když popisoval ženy bohatých mužů, které si stěžují, že muž doma nechce luxovat, a kdy už to udělá, udělá to "nerad". Pan doktor tyto ženy za tyto jejich stížnosti kritizoval, já je naopak naprosto chápu, a co nechápu je, že to neví renomovaný psychiatr, co zákoutí lidské duše po desetiletí studoval. Ženě nejde o smetí,ale o to, aby jí muž tím, že se (i tak pouhým promilem nebo snad procentem) spolupodílí na starostech své ženy a že (rád, tedy ochotně) udělá něco pro ni (není to pro čistotu v pokoji - ve skutečnosti si bohatá žena může pořídit služku), ale když to udělá její muž osobně, má žena pocit, že mu na ní záleží, protože z ní (dobrovolně a rád!!!) převzal její břímě luxování a udělal to proto, že jí přeje, aby si odpočinula, nebo ví, že ona má ráda čisto, zkrátka udělal to za ni a pro ni, a tím jí dokázal, že je pro něho ona i celá rodina důležitá, že je oceňuje a miluje. Když jí to ovšem dá "SEŽRAT", je to k ničemu, a ani čisto pak doma stejně není.Protože o to tady stejně ani moc nešlo.