Re: Jak se naučit signálům

..proč si ale do "prkvančic" musíme o všechno takhle blbě říkat...proč to ten chlap nevidí sám,vždyť je to tak jasný...udělala bych pro něj první-poslední ale on o to nestojí..ještě mi vynadá,že co se starám...a to už je úspěch,že vůbec reaguje...jinak,když už je mi opravdu blbě a opravdu cítím,že na mě deprese zas "leze" je on ten poslední,od koho můžu čekat alespoň soucit....když bych měla nohu v sádře,tak by se alespoň přišel zeptat,jestli něco nepotřebuju...ale co s tím,vyměnit???...vždyť je to na jedný louce pasený,jak s oblibou říká moje o půl generace mladší kolegyně.
Všechno o nespokojenosti partnerky je jen a pouze o slepotě toho konkrétního partnera. Diví se pak,že s nimi partnerky nechtějí spát,když si vzpomenou ....i když je to jen jednou za uherský rok...proč ten chlap nepochopí,že se musí trochu snažit....a je to jedno,jestli po dvou či osmácti letech....ženská chce,aby si ji chlap sem-tam předcházel,bojoval o ni,dokázal jí,že ona pro něj něco znamená...a ne,že už má všechno jistý...jistě,jsou také pěkné vztahy,kde už si partneři nemusí ani nic říkat a všechno je jasné....ale život není jen vodorovná čára,je třeba trochu rozmanitosti,trochu vzruchu....