nevíš o čem mluvíš, kdo nežil, NEPOCHOPÍ !!!

Ahoj Lenko,
je vidět, že povodně jsi sice mockrát viděla, ale vlastně nikdy nezažila.
Chceš slyšet jak vidí povodně, 2002 v Praze, někdo koho se opravdu dotkly?
Pro mě jsou povodně spojeny se vzpomínkou na to jak ve dvě ráno, začaly všude houkat houkačky a sirény a policie začala evakuovat Karlín. Lidi byli vyděšení a nikdo jim nic neřekl, všichni museli opustit všechno co měli. Policie nám řekla, že si máme vzít věci na dva dny, hlavně doklady a že se nemusíme bát, že bude tak maximalně 5cm vody.
Měla jsem v té době 10měsíční miminko,se kterým jsem žila sama, narychlo jsem si zabalila plenky, mléko, vodu a nějaké přesnídávky a oblečení pro malého a odešla jsem jen v tom co jsem měla na sobě. Jedny kalhoty, triko a svetr přes ramena. Naštěstí jsem měla kamarádku,ke které jsem mohla jít a tak jsem se synem nezkončila někde v tělocvičně na zemi. Pak následova strašný týden, kdy jsem jen seděla u televize, brečela a modlila jsem se "Pane bože, prosím ať už nestoupá, prosím." Ale Vltava stoupala a stoupala. Když mě po týdnu konečně poprvé pouštěli do Karlína, tak už jsem věděla, že nebude co zachraňovat, náš byt byl v přízemí a byly v něm dva metry vody, a to né takové vody jako Vám teče doma z kohoutku, ale díky kanalizacím, které selhaly první,vody s odporně páchnoucím blátem plným infekcí a bakteríí, takže už předem člověk věděl, že nic nezachrání.Kdo cítil ten hroznej smrad, ví že už by takové věci nikdy nepoužil,ani po stém vyprání a dezinfekci.
Když jsem se pomalu po kluzkých chodnících dostala až k našemu domu a podle papíru na dveřích zjistila, že náš dům staticky odolal a nespadne, tak se mi sice trochu ulevilo, ale pohled do bytu mi nikdy nezmizí z hlavy.
Všechno co jsem měla bylo pryč! Zničeno, rozmočeno, pokryto vrstvou odporného smrdutého bahna a plísně.
Zůstala jsem sama s miminkem a měla jsem jen ty jedny kalhoty ve kterých jsem tehdy v noci odešla. Pro syna jsem taky neměla vůbec nic a od státu jsem na syna dostala podporu 10 000,-Kč. člověk byl sice vděčnej za jakoukoli pomoc, ale co si budeme vyprávět, co se dnes za tohle dá pořídit, když musíte začít úplně odznova. Tj. kočárek, postýlka, oblečení...
A to byl všechno jen začátek, začalo vyklízení toho co zbylo, všechno se muselo vyházet na chodníky a armáda a dobrovolníci to odváželi pryč, karlín byl jako po válce, každá věc, kterou jsem na ten chodník musela vyhodit mi patřila a něco pro mne znamenala. Jako samoživitelka s malým děckem jsem toho neměla moc, ale o to víc jsem si všeho vážila a najednou to všechno bylo pryč. Nikdy v životě jsem se necítila tak bezmocná jako tenkrát, když jsem nevěděla co bude dál a jak se s tímhle s prckem popereme, byla jsem na MD a jiné příjmy jsem neměla.
Všude kolem bylo spousta nešťastných lidí, ale všichni jsme se nakonec nějak spojili a pomáhali si s vyklízením apod. já byla mladá, ale spousta lidí tam na ty chodníky vyhodilo celé své životy.
Po nejsmutnějším vyklízení začalo běhání kvůli náhradnímu bydlení a po úřadech prosit o každou korunu co Vám mohl v tu chvíli někdo dát. Najednou se z lidí co se o sebe vždycky sami postarali stali žebráci stojící dlouhé fronty a finanční výpomoc.
Kdo tohle nezažil, tak nepochopí jak směšné Vám přijdou nabídky velkých firem s nábytkem, kteří dávali lidem postiženým povodní 10% slevu. Co je Vám platný levnější nábytek, když ho nemáte kam postavit. Byty sice byli vyklizené, ale mokré a plesnivé. Neobyvatelné na strašně dloho. Majitel našeho domu, v tu dobu nás shodou okolností vlastnila firma Asko nábytek, můj byt opravil až v listopadu roku 2004 takže víc než za dva roky.
Nikomu bych tohle nikdy nepřála, ale je pravdou, že člověk najednou zjistí, jak málo mu stačí k životu. Jednu věc jsem se naučila, nelpět na věcech, protože nikdy nevíte jak rychle o ně můžete přijít. Nikdy mě nemrzel nábytek a elektronika, tohle všechno si člověk může pořídit znovu, nejvíc mě bolelo, že jsem přišla o všechny fotografie z dětství a fotky syna když se narodil a všechny tyhle osobní věci. v roce 2002 mi bylo 22 let a najednou jak kdybych nikdy nežila, všechny památky a připomínky toho co bylo zmizely v nenávratnu. A to jsem byla mladá holka a trápilo mě to, představte si babičky, které lpí na každém obrázku od vnoučat a na každé fotce svého zemřelého manžela, tenkrát pro mnohé z nich život ztratil smysl.Protože starý člověk už víc než své vzpomínky prostě nemá.
Kdo nezažil nepochopí!!!
A prot mi Tvůj článek Lenko, přišel naprosto zcestný, protože tvůj pohled na povodně, je asi tak přesný, jako můj pohled na morovou ránu, taky jsem jí nikdy nezažila.