Re: Taky s tím nesouhlasím, ale jak to mám dělat?

Milá Mirko,

dovoluji si napsat Ti, přestože mám věkem blíž k Tvým dětem, než k Tobě (nevadí tykání?). Ale v něčem máme stejné potíže, já se pokouším naučit svého manžela, že po něm nebudu uklízet. Když se dohodneme, že bude mýt nádobí, tak ho neumyje celý týden (plocha na vaření pro haldy nádobí všude v kuchyni mi zbývá tak půl metru čtverečního) a pak přijede moje maminka, psychicky nevydrží a umyje to i přes mé protesty. Takhle se můj muž vyhne své povinnosti třeba měsíc. Vím, že chceš mít doma pořádek, ale myslím, že Tvoje děti ví, že to za ně vždycky uklidíš. Zároveň ale tuší, že Tě zneužívají (viz lísteček Tvého syna), jenže se jim nechce s tím něco dělat. Možná ani neví, jak strašně Tě to štve.

Navrhuju svolat rodinnou radu a přerozdělit úkoly doma (dcera klidně může umýt nádobí, udělá to možná až v jedenáct večer, takže doma čisto mít stejně nebudeš, ale nesmíš povolit - to je aspoň moje zkušenost). Jak je to u Vás s praním a žehlením, vařením atd.? Zapoj je, řekni co všechno děláš Ty a co už nadále dělat prostě nebudeš, protože se chceš věnovat svým zálibám. O svoje věci se mohou starat sami. Klidně, ale rozhodně řekni proč Ti co vadí, nepřipusť výmluvy, jsou už dost staří na odpovědnost. Budou se možná trochu cukat, ale pochopí to a když uvidí, že to myslíš vážně, přizpůsobí se.

Když něco neudělají, na čem jste se dohodli, "nesmíš" to udělat za ně. Je to to nejtěžší, protože nakonec má člověk pocit, že když si všechno udělá sám, stojí ho to nejmíň nervů. Vím že to není jednoduché, ale Tvoje děti musí pochopit, že jsou dospělé a že se o ně nikdo starat nebude, ani když bydlí s rodiči. Dáš jim tak šanci dospět i když se ještě neodstěhují. Třeba ten příklad s neuklizeným stolem - co se pro změnu najíst v obýváku u konferenčního stolku - manžel bude možná nadávat, ale ne Tobě. Nebo ty krámy můžeš přesunout na nejbližší místo (klidně na podlahu), pak si to syn musí uklidit sám. Vím že je to těžké a budeš asi muset slevit z představ o svém domově, ale takhle jsi přece stejně naštvaná a ještě všechno sama uklízíš. Tvoje děti jsou dospělé a tak jim můžeš říct, co tě trápí. Snad si toho budou vážit když pochopí, že je bereš jako partnery, ne jako malé děti. Držím Ti palce.

Ahoj Věra