Re: Ústav - nikdy!!!

Váš příběh je jako pohádka se šťastným koncem.
Zažíváme teď něco trochu podobného s naší babičkou, postiženou stařeckou demencí. Navíc neudrží stolici, netrefí na záchod, lidi z rodiny nepoznává, skoro nevidí a nechápe, že je tady doma a furt někam utíká... Naděje na zlepšení nulová.
Je to velmi těžké s takovým člověkem koexistovat. Zcela chápu lidi, teří dají své rodiče v podobném stavu do ústavu. Že je pak v tom ústavu ale spíš umučí než že by jim pomohli jsem také slyšel a po pravdě se těm zaměstnancům ani nedivím (no, řečeno je to tvrdě, ale zkuste si to, tak aspoň rok v kuse...). Má někdo nápad, jak z toho ven? Zamyslete se nad tím svým příběhem, ale dosaďte si místo toho elegantně oblečeného pána se 60-ti růžemi mnou popsaný, stále se zhoršující případ. Jak dlouho byste to vydržela? Jak douho byste dokázala stíhat ještě veškerou péči o takového člověka a nebýt přitom zlostná a agresivní na vlaství děti např.? A když zjistíte, že to nedokážete, že vaše nádoba trpělivosti a altruismu "přetekla", co pak? Nutno dodat, že za současného stavu lékařské péče mohou podobně postižení lidé takto vegetovat (a mučit svoje děti) ještě 5, 10 let... Buď se obětujete za cenu rozvratu vlastní rodiny nebo ústav, nebo babičku nakonec praštíte po hlavě sama...