Re: Ústav - nikdy!!!

Ahoj Ájo,
bohužel ti musím dát v jednom za pravdu, je to dost o pěnezích. Mohu tě ujistit, že v rámci tzv. zdravotního pojištění se s námi nikdo nehodlal bavit, dědeček byl co pacient krajně neperspektivní - měl před sebou maximálně 3 měsíce života - no už je to pět let, navíc ta proleženina byla fakt ošklivá (o zápachu, když jsme dědečka přivezli, nemluvě) a to nemluvím o tom, že bych třeba uplatňovala nárok na nějaký finanční příspěvek na ošetřovatelskou péči (to mě ani nenapadlo). Spíše mě šlo o lékařský přístup. Pochodila jsem až u soukromých specialistů, respektive vždy, když jsem byla ochotna vytáhnout peněženku.
Fakt je, že některé mé nápady byly docela kuriozní, třeba ten, jak jsem dědečka opalovala doma v soláriu až si ze mě dělal legraci, že ho připravuji jako královnu krásy. Nebo když jsem mu a dcerce každý večer před spaním četla pohádky. Nebo když jsem pekla bramborové placky (takové ty z vařených brambor na plotýnce - ne bramboráky), pekla hubník a podobné speciality, aby měl dědeček radost. Kolikrát jenom sehnat ten recept byl problém.
Takže je to jednak o penězích, jednak to bohužel vyžaduje i určité odborné znalosti toho, kdo z rodiny za léčbu odpovídá. A bohužel ani bez nich to nejde. Případ z rodiny mého manžela, kde jeho dědeček přes veškerou snahu příbuzenstva po zlomenině krčku kyčle po půl roce zemřel na druhý zápal plic - niko jim prostě neřekl, že se dědeček musí hýbat.
No a pak je to i o jisté osobní tvrdosti a možno říci i otrlosti. Kolikrát jsem musela dědečkovi vyhubovat, když přicházely deprese a pocity, že to nezvládne.
Jediné s čím jsem neměla problém byla reakce mé nejužší rodiny - manžel, dcera 5 roků, ta mladší se právě narodila, tatínek. Všem to připadalo samozřejmé a jediné správné řešení.