U nás je to podobné

Zrovna včera jsme měly s mojí 6ti letou dcerou rozhovor na úúúplně stejné téma. Sice bez závěru - naštěstí - že by radši umřela místo mě. Ale průběh stejný - proč někdo musí umřít, kdy umře atd. atp. Když jí byly 3, zemřel můj tchán. Už to vnímala, párkrát si na něj vzpomněla, malinko poplakala, že se jí stýská a přešlo to. Možná to mám(e) jednodušší v tom, že já jsem (tak nějak po svém) věřící a snažím se i svoje děti k tomu vést. Takže řekneme, že dědeček byl už hodně nemocný, bolelo ho bříško a tak si ho Pán Bůh vzal k sobě. Je tam se svojí maminkou, tatínkem, se svými kamarády, se svým pejskem co ho měl když byl malý kluk a hlavně už ho nic nebolí. Občas se na nás podívá a určitě říká ať Janička nepláče, že kdyby byl s námi (s babičkou) doma, byl by nemocný a bylo by mu špatně ale takhle je mu príma. A holka to bere, chápe (nebo aspoň vypadá, že to chápe). Potom když jí byly 4, umřel pes mých rodičů. Opět jsem dala stejné vysvětlení a bylo to v pohodě. Asi opravdu okolo 6. roku s tím děti začínají...