A proč by to nutně musela být fikce?

Jednou jsem sama byla v roli toho "ideálního páru". Záměrně to píšu v úvozovkách, protože z některých příspěvků zmínka o tom radícím páru zazněla trochu ironicky.
Je to asi 4 roky zpět, kdy moje kamárádka měla nějaké problémy s manželem. Když za mnou a mým přítelem přišli na návštěvu, samozřejmě to prvotně nebylo proto, aby nás oni zahltili svými problémy a my jim na oplátku dávali velmi sofistikované rady z pozice těch, kteří problém nemají. Znali jsme se ale už dlouho, takže nebyl zároveň problém se bavit o čemkoli (chápu, že pro některé to běžné není) a taky jsme samozřejmě vycítili, že něco neklape. Postupem času jsme se rozpovídali a (hlavně ona) se svěřila se svým pohledem na věc. Postupně se přidal i on. My jim samozřejmě řekli svůj názor. Jestli správný, těžko říct, ale myslím si, že jsme jim pomohli, protože krizi překonali a jsou spolu stále (snad spokojení). Prostě jsme v tu chvíli plnili funkci takové amatérské psychoporadny nebo manželské poradny, nevím. Rozhodně ne proto, abychom se nad ně povyšovali (ostatně, za 2 roky na to jsme se s přítelem, který byl přítomen tomuto setkání, rozešli, a pak jsem to byla zase já, kdo potřeboval poradit a podpořit). Myslím, že je to mezi opravdovými přáteli vcelku běžná věc. Ne každý má samozřejmě důvod nebo potřebu toho využít, někdo možná staví své přátelství na jiných hodnotách... Každopádně můj příběh je důkazem, že se to může stát.