Trauma z porodu.

Nejsem na tom asi až tak strašně jako ty, u psychologa jsem nebyla, snažím se doktorům vyhýbat. Chodím akorát na pravidelnou gyn. prohl. k jedné paní doktorce ( kvůli antikoncepci) a ta probíhá bez problémů. Jinak se strašně doktorů bojím a z nemocnice se mi dělá špatně.
První těhotenství probíhalo bez problému, kromě vysokého tlaku, na který jsem měla brát prášky pod pohrůžkou hospitalizace. Po zakoupení tlakoměru domů jsem jistila, že vysoký tlak nemám, vyvolal ho pouze ten strach. Po týdenním přenášení mě p. Dr. poslala k hospitalizaci do nemocnice, manžel mě tam vezl, strávila jsem hodinu přes nemocnicí a brečela jako malé dítě, že tam nechci, že mi nic není. Vykouřila jsem 3 cigarety, ač jsem celé těhotenství nekouřila. Pak jsem se odhodlala tam vejít a první, co jsem uslyšela od doktorů bylo, to z vás máme radost v pátek odpoledne! Pak mě už vedli na pokoj,byl ponurý a ležely tam tři ženy po operaci a vypadaly jako mrtvoly ( omlouvám se) musela jsem čekat na doktora a chtěla mu vysvětlit, že bydlím 10 min od porodnice a budu dojíždět na kontroly, ale nechtěl nic slyšet, řval na mě, že mi to dítě za to nestojí a že mě nepustí, že čekám nadměrně velké dítě(malý měl pak 3,5 kg), řekla jsem , že odejdu na revers, to potom trošku zmírnil a odešel za mým manželem, vše mu v klidu(!) vysvětlil, vůbec na něj neřval...Zkrátím to byla jsem tam "jen" dvě ukrutně dlouhé noci, které jsem probrečela a nazamhouřila oka, pak se naše zlato rozhodlo mé utrpení zkrátit a začlo se drát na svět, za 12 hodin bylo venku, porod byl velmi bolestivý a zdlouhavý, na to už jsem ale zapomněla, ale nezapomněla jsem na chování dr. a por. as. při něm ( byla jsem spolupracující, nevyváděla jsem). Hlavně nezapomenu větu jedné as. k druhé: " Podívej se na ní, co dělá!"( během kontrakcí).
Za rok a půl jsem zvládla ještě jeden porod, to jsem měla štěstí na milou por. asistentku, ale doktoři byli zas arogantní a chovali se ke mně jak k nésvéprávné osobě.
Z porodů mi zůstalo trauma, ne z bolesti, ale z chování lékařů a sester a z velkého ponížení při porodu, kdy jsem se nemohla vůbec bránit a byla jsem jim vydaná úplně na pospas. A přitom jsem byla jen obyčejná zdravá ženská, co chce porodit dítě. Kdybych čekala třetí dítě a bylo by samozřejmě všechno v pořádku ( jako u prvních dvou), jsem rozhodnutá rodit doma s porodní asistentkou, věřím svému tělu, že by to zvládlo i bez "urychlovacích" kapaček, "otvíracích" injekcí a doktorů, kteří čas od času přijdou prohmátnout kus masa tak, že málem vyletí stropem.
Omlouvám se za velmi dlouhý příspěvek, nějak jsem se rozepsala, ale chtěla jsem se svěřit...