Re: u nás

Přestěhovali jsme se z dosti anonymní Prahy do menšího města a tady BĚŽNĚ zdraví děti na ulici dospělé. Běžně. Zírala jsem nevěřícně. Původně jsem si myslela, že jsou to spolužáci mých dětí, a že mě tudíž znají, ale není to tak. Je to tu zvykem a moje děti, které sice zdraví, ale jen toho, koho znají, se tudíž jeví jako "nevychované". A já se taky projevuju jako nevychovaná, protože dospěláci zdraví babičky a dědečky, což si uvědomím ve chvíli, kdy toho starého člověka míjím a on se na mne dívá, protože to pozdravení očekává.

Ve školce se zdraví, a i děti sebe navzájem radostně vítají, opět milé překvapení, když přijdeme do šatny a převlíkající se chlapeček zvolá: Ahoj Anežko, ahoj Karolínko! a moje holčičky odpovídají: Ahoj Pavlíku, ty jsi dnes přišel? Tys byl nemocnej? Jdeš po "o" nebo po "spa" ? ... V Praze se v šatně moc nemluvilo, děti byly každé za sebe a ve třídě spíš dohromady, než spolu.