Pustit dítě samotné - nejde jen o důvěru v dítě

Naše Eliška je prvňáček a věřím tomu, že kdybych ji posadila do autobusu, dojela by ty dvě zastávky přímo ke škole sama úplně v pohodě. Ale pořád mi vzadu v hlavě hlodá: co když ji náhodou zrovna popadně nějaký chlap a někam unese. A nemůžu si pomoci, tahle obava ve mně bude asi už nadosmrti. Jednoho dne Elišku začneme pouštět samotnou. Ale kdy, to zatím nevím.

Jinak já jsem si dlouho musela doslova schválně dávat ruce za záda, přemáhala jsem se, abych hned nepřiskočila Elišce se vším na pomoc, protože i když se zadrhla třeba při oblékání, věděla jsem, že buď to zvládne (spíš častěji), nebo dá najevo potřebu pomoci (vzteklé mručení až řev). Podle toho, jak dorůstala, jsem ji nechala dělat věci samotnou (bez držení chodit po zídce, chodit ze schodů), ale dlouho se záchranou. A po nějaké době najednou napřažené ruce nebyly potřeba.

A je pravda, že někdy člověk dítě prostě neochrání před vším. Mého synovečka hlídala jeho sestřenice, na procházce zakopl, nedal při pádu ruce před sebe, spadl přímo na hlavu a měl otřes mozku (ale je v pořádku). A jeho sestřenice si vyčítala, že ho neuhlídala. No řekněte - kdo by tomu zakopnutí stačil zabránit?