školka

Jsem učitelka v mateřské škole kde je cizinců docela dost. Sama mám ve třídě šest vietnamských dětí a podobně jsou na tom i ostatní třídy. Vietnamci nejsou zdaleka jediná jiná národnost - i když u nás hojně zastoupena, zkušenost máme i s ukrajinci, rusy, srby, moldavci, číňanem, egypťankou, černoušky, a klučinou z Bosny.
Vietnamci mají obrovskou snahu se adaptovat, přizpůsobit se a opravdu si na ně nemůžu stěžovat, jak na rodiče tak na děti.
Co se týká komunikace - měla jsem děti, které se dokázaly česky domluvit i děti které neuměly a nerozuměly.
Hlavní pokyny na začátku roku jako co dítě potřebuje do školky atd jsem vyřešila tím, že jsem poprosila jednoho tatínka, který češtinou docela vládl aby mi to přeložil do vietnamštiny a od těch dob máme vedle sebe jak český tak vietnamský "manuál" pokud je nějaká akce na kterou je třeba něco přinést, nebo přijít jinak než je obvyklé napíšu pokyny na lístek a dám ho rodičům a ti si jej nechají přeložit. Teď to funguje i tak, že se rodiče dětí znají a navzájem si pomáhají - někdo děti vyzvedává, když je třeba dorazí některý z rodičů který umí česky a vyřešíme to, co je třeba.
Jinak obzvlášť vietnamky jsou velice šikovné a hodně učenlivé. Celkově jsou hodně adaptabilní. Rodiče už při přihlašování hlásí jak se dítěti říká českým jménem, tudíž ani tady nevzniká problém.
Ostatní děti je přijímají naprosto samozřejmně, není problém kamarádovi pomoct, ukázat. Pokud dítě opravdu neumí ani slovo, je to trochu náročnější, ale snažím se mu co nejvíc věnovat a v začátcích pomoct, každou činnost popsat jedním či dvěma slovy aby si spojilo činnost a její název. Pokud jde o nějakou jinou záležitost - nasadit čepici, vyčistit zuby, obout tak doprovázím i posunkem a velice brzy si to zapamatují.
Potíž jsem měla pokud jsme dělali neplánovanou činnost, která vyplynula ze situace vysvětlit jim co po nich vlastně chci.
Někdy však nastávají momenty kdy poznávám jak jim je v českém prostředí na vlastní kůži - odpoledne mám konečnou službu a to se mi sejde třeba i osm vietnamců najednou a sednou si ke hře a najednou si přijdu jako ve vietnamu - nerozumím jim ani slovo )
Zrovna včera přišla holčička po měsíční pauze, pomáhala mi s obrázky a najednou na mě spustila vietnamsky. Snažila jsem se jí vysvětlit že jí nerozumím a ona se na mě smutně usmívala - tohle musí být pro tyto děti moc těžké, chtějí něco vyprávět, podělit se o radost, ale když si uvědomí že to nezvládnou česky tak od toho upustí což je veliká škoda.
Občas si spolu sedneme a na jednoduchých obrázcích se vzájemně učíme - oni mě učí vietnamsky, já je česky a obě strany mají dobrý pocit. Vidí že stejně jako oni neumí česky já neumím vietnamsky a hned mají lepší pocit. Celá třída už ví jak se vietnamsky řekne třeba sluníčko, maminka, tatínek, pejsek, myšla, jablíčko...
Nedávno se mě česká holčička ptala proč máme jen kroužek angličtiny a ne vietnamštiny - no, taky bych se přihlásila...))
V jiné třídě když má jedna vietnamka narozeniny tak maminka udělá hromadu jejich závitků a mají pak hostinu.
Moje děti zas loni přivezly z Vietnamu fotky tak jsme zas poznali kousek jejich světa.
Je to zajímavé prolínání kultur a odlišných světů - pro děti je to samozřejmost vyrůstají vedle dětí z jiných zemí, to spíš pro mě je to záležitost, kterou se stále snažím uchopit co nejlépe - vymyslet jak to co nejvíc vužít aby to pro obě strany bylo přínosem.
Jsem ráda že je mám ve třídě, jsou moc fajn jak děti tak rodiče.
Píšu hlavně o vietnamských dětech, protože s nimi mám nejvíc zkušeností, setkala jsem se se spoustou jak dětí tak rodičů a můžu o nich mluvit obecněji. Ostatní cizinci mají mnohem menší zastoupení a netroufám si srovnat kam sahá odlišnost kultury a co je odlišnost té dané rodiny. Obecně je pro mě důležité že to jsou děti jako všechny ostatní - české děti se potýkají s adaptací, dětí z jiných zemí a kultur s jazykem a naší kulturou. Ale všechny mají stejnou radost, stejné bolístky, jsou stejně zvídavé, všechny milují své maminky a všechny si zaslouží prožít dětství se vším všudy.