Re: Obdiv

Ahoj Maceško,

krásný článek...
Já mám také holčičku, která měla velmi zvláštní start do života...
A když čtu knihy o výchově, tak všude píší, jak jsou důležité prvné roky života ... K čertu s nimi!
Je pro mně povzbudivé číst to, co píšeš ty.
Já bych chtěla mít tu sílu... malá má někdy výkyvy v chování. Je to andílek s čertíkem dohromady.
Já jsem Ti psala k jinému Tvému článku, ohledně oslovení - maminko. Tak teď má opačnej extrém. V jedné nikterak rozvité větě, řekne maminko na začátku, veprostřed a na konci :-)
A já si vyčítám, že na ní nemám tolik času. Chodím pozdě z práce - ve čtvrt na šest - a pak abych to všechno zkloubila dohromady - aby byly úkoly a domácí příprava - a dozvědět seo, co se stalo ve škole u obou- a uklizeno - a večeře. A tak někdy nejsem trpělivá a to si musím uvědomovat. Dost problémů, že se mi malá kousla a bulela ... bylo v tom, že jsem se po příchodu z práce nevěnovala maximálně jí. Možná žárlí... Starší dcera mi řekne, že za čtvrt hodinku odchází a potřebuje mi říct že.... a malá se tam do toho času chce "vecpat" taky. Já jí pošlu zahrát na flétničku...ale ona to sabotuje. Prostě bych se někdy potřebovala rozdvojit...nebo roztrojit.
Jak to řešíte vy? Myslíš, že 6ti letá holka může žárlit na 17ti letou? Mají úplně odlišný režim... což je pochopitelné.