Život jako úkol

Lidé se oproti minulosti málo žení a vdávají, oddalují soužití v jedné domácnosti a zakládání rodiny do pozdějšího věku, žijí „na hromádkách“, svazky se budují a zase rozpouštějí, partneři se mění za jiné, mnoho dětí si musí zvykat na nové partnery rodičů, nové sourozence, domácnosti. Objevují se názory, že je dokonce jedno, jakého složení je pár, který děti vychovává. Zpochybňuje se, zda vůbec je k výchově dětí nezbytný jakýkoliv pár. Zpochybňuje se, zda je vůbec celý pár nezbytně nutný k jejich zplození …

Jaké jsou příčiny této situace a zejména jaké budou její následky pro nás všechny, hlavně pro naše děti, to je téma na rozsáhlý vědecký výzkum. S tím si sama na pár stránkách neporadím. Zamyslela jsem se však nad otázkou, proč je klasické manželství tolik na ústupu.

Proč tolik lidí tvrdí, že pro jejich partnerské soužití sňatek nic neznamená? Že není důležitý? Že chtějí-li s někým žít, mít děti, žádný „glejt“ od státu k tomu nepotřebují? Jsou to jen silná slova, zastírající strach či neochotu udělat odvážný krok a nést jeho důsledky? Nebo nechuť k časům, kdy stát vstupoval lidem do soukromí měrou neúnosnou a sňatek byl téměř povinnost? Či strach ze ztráty absolutní osobní svobody, která se poslední dobou vyšvihla na hodnotu z nejhodnotnějších? Pohrdání institutem, založeným kdysi dávno pokryteckou a po majetku lačnící katolickou církví? Jednoznačnou odpověď samozřejmě nemám. Mám jen vlastní zkušenost.

Jsem vdaná deset let. Vdávala jsem se dobrovolně, z lásky a z přesvědčení. Přestože snad nejsem ducha zcela mdlého, nějakou tu školu jsem navštěvovala a pár knih přečetla, nikdy jsem neměla velké profesní ambice. Zhruba od osmi let jsem si však přála být maminkou. Původně jsem svou matku lehce znervózňovala tvrzením, že se tak stane, jakmile mi bude osmnáct, časem jsem k matčinu ulehčení stanovisko přehodnotila a maminkou se stala podstatně později. Ale mé přesvědčení, že je to ta nejzásadnější věc na světě, přetrvalo. Stejně tak jsem si v sobě odjakživa nesla přesvědčení, že k mamince patří tatínek, jeden, nenahraditelný, nevyměnitelný. Že rodina je pevná jednotka na život a na smrt, navždy. Když jsem tedy potkala vhodného adepta, nebylo nad čím váhat. Pro pořádek – bylo mi dvacet šest a nebyl to úplně první partner, se kterým jsem kdy chodila. Nebyl to ani princ na bílém koni. Ale byl to budoucí TATÍNEK. Přes veškeré své – podle mnohých z vás, co se hlasitě smějete, jistě hluboce naivní – přesvědčení, jsem po vytoužené svatbě zažila něco, čemu říkám syndrom zabouchnutých dveří. Zachvátila mne panika z konečnosti a definitivnosti. To už nikdy nebudu smět nikoho jiného potkat? Nikdo jiný než můj manžel se mi už do smrti nesmí líbit? Nikdy už nezažiju zamilovanost, namlouvání, vzrušující přibližování …Do konce života se už musím milovat vždycky jen a jedině s ním? Co když to nezvládnu? Nevydržím?! Co když to nezvládne on? Nebyla jsem si vůbec jistá.

Píšu to všechno tak obšírně proto, aby bylo jasné, že i přes veliký idealismus a odhodlání je asi přirozené, že se lidé takového kroku bojí. Že mají ze závazku strach. Zvlášť ateisté, kterým nepomáhá náboženský duchovní rozměr (patřím k nim) a oni musí všechnu sílu najít sami v sobě. Úplně to chápu. Ale: Je řešením ten krok neudělat? Je řešením nechat vrátka navždy pootevřená? Žít celý život s myšlenkou, že když půjde do tuhého, nejsem vázán a mohu jít? Nemám povinnost to ustát, protože jsem to neslíbil? Případně, pokud ten krok risknu a přijdou větší potíže, vzít slovo zpět (a rozvést se)? Nevím. Pominu-li extrémní případy, jako jsou například těžké závislosti nebo násilí, mně osobně to přijde nezralé. Život přeci není statický stav, je to cesta, vývoj. Jako nemůžeme zůstat dětmi, i když je nám tak třeba dobře, nemůžeme donekonečna natahovat studentská léta, jakkoliv jsou úžasná, tak nemůžeme zůstat stát na prahu dospělosti a nejít dál, případně chtít z toho, co dospělost přináší, vyzobnout pouze požitky, bez odpovědnosti. Jistě, můžeme zůstat relativně svobodní a nezávislí, pokud se tak rozhodneme a nezaložíme rodinu. S vědomím, že nebudeme „čerpat výhody“, které rodina přináší. Ale zdá se mi trošičku alibistické a zbabělé zůstat každou nohou jinde. Mohu-li soudit, děti své rodiče milují a potřebují. I mnohé věkem již dospělé děti velice těžce nesou jejich rozchod. Ten pocit, že rodina je pevná, stabilní jednotka, si podle mne zaslouží. Nedolehl ke mně dosud odnikud hlas žádného psychologa, který by to popíral. Jistě ani k vám ne. A já osobně myslím, že společné jméno k tomu patří. Myslím, že je hezké, když můžeme říct MY. My, Novákovi (Vocáskovi, Koťátkovi,…). My lidi, co patříme k sobě.

Možná se leckdo zase směje, že je to představa sice idylická, ale veskrze naivní a realitě vzdálená. Možná je. Ale já trvám na tom, že by se lidé měli mnohem víc snažit. Mám tu svou desetiletou zkušenost, takže vím, jak takový dlouholetý vztah v praxi vypadá. Vím, že platí všechny ty okřídlené poučky, ta klišé, že bez tolerance, kompromisů, atd. atd. to nejde, že vztah je práce, dřina. Je to možná banální, ale je to tak. A co je nejdůležitější, když to člověk všechno přestojí, cítí se jako vítěz. I u nás nastaly potíže, samozřejmě. Stupňovaly se s příchodem dětí. Uvažovala jsem, zda má cenu pokračovat, trápila jsem se, vztekala, chtěla po manželovi, aby to byl on, kdo se změní, ustoupí, vyřeší problémy… A když jsem to všechno vydržela, když jsem spoustu věcí pochopila, naučila se, začala dělat jinak, zjistila jsem, že jsem šťastná. Že to, co vypadalo jako katastrofy, byl prostě jen život. Že nedorozumění, únava, nepochopení, podráždění, vztek, spory, pokušení, ba i naschvály, trucy … k životu patří stejně jako radost, smích, pohoda, harmonie, milování. Že je jen na nás, jak se s tím popasujeme.

Osvědčilo se mi pojmout život jako výzvu, jako úkol. Jistě, že hypoteticky bych mohla prožít mnohem úžasnější život s mnohem úžasnějším partnerem. Snad na mne toužebně čeká někde za rohem, On, který konečně bude všechno správně chápat, všechno znát, všechno umět … Ale spíš bych na to nevsázela. Tohle je naivní, směšná a nebezpečná představa zase pro mne. Nechtěla bych strávit život honbou za chimérou a nedejbože přitom zraňovat dětské dušičky a bořit jejich důvěru ve svět. Držím se toho, že hrát se musí s kartami, které jsou rozdané. Tím absolutně nemyslím, že by člověk měl být nějak pasivně odevzdaný. Ale když se jednou jakožto dospělý, svobodný pro něco rozhodne, měl by za tím stát. Umět své ego podřídit zájmům jednotky, kterou spoluvybudoval. Umět mít dobrý pocit nejen z přijímání, ale i z dávání, byť za cenu sebezapření (obehrané, ale nemám výstižnější alternativu.) Má osobní zkušenost je, že ho to ve výsledku úžasně uklidní a osvobodí.

Zdá se mi, že dnešní doba je zrádná množstvím možností, které nám nabízí. Žijeme velice dlouhé životy, máme vynikající materiální zázemí, které nás nenutí spolupracovat s druhými, abychom přežili. Kromě nezletilých dětí nejsou členové rodin na sobě vzájemně závislí, existuje sociální síť, která nás nenutí brát na sebe ohledy. Každý je schopen zcela nezávislé existence. Jsme egoisté. Jsme rozmazlení. Nepotřebujeme rodinné svazky z důvodů existenčních, pouze z důvodů citových. V tom vidím kámen úrazu. Každý má pocit, že partnera si vybírá jakožto službu pro sebe, aby ho činil šťastným. Tak, jako si vybírá odmalička kvanta služeb jiných. A je připraven nekvalitní či prostě jeho potřebám nevyhovující službu vyměnit kdykoliv za jinou, lepší. Úplně mne děsí takové ty přestárlé „holky“ okolo čtyřicítky, které, nadité do epesních oblečků, lkají po luxusních kavárnách, že přestože projely všechny obchoďáky světa, ten odpovídající luxusní exemplář ne a ne ulovit … Ctím pořekadlo „proti gustu žádnej dišputát“, ale z takového životního postoje mne mrazí.

Myslím, že je to nezralost. Neochota přijmout život takový, jaký je, s jeho vývojem v čase, který žádné naše rozhodnutí nezastaví. Jednou před námi bude stát těžký úkol. Před všemi, bez rozdílu. Neradi se až tam k té chvíli díváme, mračíme se, když nám ji cokoliv připomene, ale neunikneme. Budeme jednou stát tváří v tvář konci. Možná, že to dnes z té relativně ještě dálky vidím nesprávně, ale zdá se mi, že ten, kdo tam dojde s partnerem, se kterým se mu podařilo prožít skoro celý život, se kterým už má vyzkoušené, jak vyzrát na časy dobré i časy zlé, tomu se ten poslední úkol bude zvládat lehčeji. Buď proto, že partner mu bude stát po boku, nebo proto, že „už na něj na druhém břehu čeká“. Zase se smějete mé naivitě? Zdá se vám to přitažené za vlasy? Nevím, nemám patent na život. Ale … Počkejme padesát let. Uvidíme.