Přerůstají děti učitelům přes hlavu?

Podle statistik násilných trestných činů stoupá agresivita dětí a mládeže. Pokud bychom se ohlédli za atmosférou škol před několika desítkami let, tak lze vysledovat velký rozdíl v kázni školáků. Starší pedagogové tvrdí, že si dříve děti vůči kantorům nedovolili to, co dnes.

Paní učitelka Klouparová s úsměvem vzpomíná na časy, kdy začínala s kantořinou. „Od doby, co jsem usedla za katedru, uběhlo téměř čtyřicet let. Přestože jsem byla mladá dívka bez pedagogických zkušeností, tak jsem cítila mnohem uctivější přístup rodičů k mé osobě i k ostatním pedagogům. Děti jsou dnes daleko horší, mnohdy překračují mez únosnosti jejich chování. Mnozí rodiče si dnes kantorů příliš nepovažují a právě v tom často zřejmě pramení zvýšená neúcta žáků k učitelům.“

Již dávno zřejmě odzvonilo dobám, kdy kantor vyvolával v dětech i rodičích obrovskou úctu a velký respekt. Dnes se naopak mnohdy učitelé žáků i rodičů doslova bojí, protože není vyloučeno, že pokud se rodičům nějakým způsobem znelíbí, tak mohou přijít třeba i o místo. Nejedna sepsaná petice či stížnost připravila kantora o místo. Žádným tajemstvím není ani varování ředitele, že pokud učitel dítěti uštědří nějakou tu výchovnou, tak bude muset třeba i opustit školu, pokud si rodiče přijdou stěžovat. To se ovšem netýká pouze pedagogického sboru. Na jediný pohlavek doplatil školník základní školy. Delší čas musel čelit urážkám a provokacím chlapce z deváté třídy. Poté, co to jednou nevydržel a uhodil jej, si přišli rodiče stěžovat a ředitelka školy ho propustila. Na škole nemohl zůstat ani do konce školního roku, musel odejít několik měsíců před letními prázdninami. „Měl jsem necelé dva roky do důchodu a už jsem nesehnal jinou práci,“ zmínil se Josef Doubravský.

Agresivnímu chování se učíme?

Je agrese vrozená, nebo se člověk stává agresivní až v průběhu života působením špatné výchovy? Lidé se chovají agresivně vlivem vrozených instinktů, které se formují během prvních let života. Nejsou-li ovšem tyto instinkty provokovány, tak se nemusí vůbec projevit a nebo je lze všelijak usměrňovat. Někteří psychologové naopak tvrdí, že agresi se lidstvo učí na základě životních zkušeností. Člověk se stává prý agresivním postupně a sbírá způsoby svého agresivního chování, které vedou k uspokojení jejich požadavků a potřeb. Tímto způsobem se naučí jednat a jedná tak, protože tím získává onen potřebný efekt. Chová se tak i přesto, že ví o nesprávnosti jednání. A právě v osvojování si agresivního vystupování hraje důležitou roli rodina a okolí dítěte, v němž žije a získává zkušenosti a identifikační vzory svého chování.

Šikana ve škole se netýká již pouze dětí

Kdo by si myslel, že konflikty, kdy žák nějakým způsobem napadne pedagoga, jsou ojedinělé, tak ho zajisté vyvedou z tohoto omylu vysoce alarmující čísla. Podle Institutu pro sociální prevenci se s nějakou formou agrese setkalo 43 % středoškolských učitelů, 22 % s nadávkami a urážkami, 9,6 % s výhrůžkami s využitím známosti a 2 % dokonce s fyzickým násilím.

Šikana, jakožto zvláštní případ agrese, se vyznačuje fyzickým nebo psychickým terorizováním jednotlivce či kolektivu jedním či více subjekty. Původně vojenský termín se postupně usídlil v různých společenských oblastech. Pod názvem bullying pronikla mezi mládež do škol, na pracoviště dospělých lidí jako mobbing, bossing a sexual harassment. Šikana se ovšem netýká pouze školních a pracovních zařízení, ale vyskytuje se samozřejmě i v různých jiných sdruženích lidí, a dokonce i v rodinách. Můžeme na ni narazit ve všech věkových i sociálních skupinách.

Pokud se vrátíme ke školní šikaně, tak se bohužel již netýká pouze školáků, ale objevuje se velmi zarážející skutečnost, že existují případy, kdy se terčem šikany stane pedagog. Žákům nedělá problémy učitele zesměšnit před kolegy a rodiči či mu přichystat nepříjemné situace. Reakce učitelů si navíc klidně nahrávají na přístroje s možností zvukových videozáznamů a dále šíří třeba i pomocí internetu. Nesympatické či málo energické pedagogy mnohdy žáci vystaví naprosto nesnesitelným podmínkám, které ovlivňují nejen psychickou rovnováhu kantorů, ale nabourávají i výuku a celkovou atmosféru školního kolektivu. U dětí a mladistvých stále více mizí autorita k učitelům a k dospělým všeobecně. Samozřejmě že se i v minulosti ve třídách vyskytovali velmi nezvladatelní žáci, avšak to, co si děti k pedagogům dovolí dnes, prý dříve nebylo. Dle názoru nejednoho učitele měli ke kantorům jak žáci, tak rodiče i široká veřejnost mnohem větší úctu. Jak je tedy možné, že se postupem času tolik změnila vážnost kantorského povolání?

Jde jen o autoritu?

Ve školství se sice vyskytuje určité množství pedagogů, již nejsou schopni zvládat nepatřičné chování dnešní mládeže. Pokud ovšem nějaký žák počastuje svého učitele velmi hrubými nadávkami či jiným projevem agrese, tak se nabízí otázka - kdo by to zvládl, aniž by se někdy nezachoval nevhodným způsobem? Zákonitě totiž platí, že každá akce vyvolá reakci, jenže kantor může maximálně zareagovat trestem, poznámkou či návrhem na snížení známky z chování, což ovšem ve většině případů absolutně nic nevyřeší a situaci naopak mnohdy ještě zhorší. Co tedy kantorům zbývá? Pokud pedagog neoplývá přirozenou autoritou, která mu pomůže zjednat klid ve třídě, tak může buď nepatřičné chování studentů přehlížet a zaujmout flegmatický postoj, což ovšem stejně následně zřejmě odnese jeho nervová soustava, anebo doplnit řadu učitelů, již pedagogické poslání opouštějí. Spousta pedagogů odchází ze školství nejen proto, aby si zachránili svoje duševní zdraví, ale i proto, že si připadají nedoceňováni jak osobnostně, tak platově. Školství tudíž přichází o řadu odborníků, což samozřejmě situaci ve školství moc nepřidá.

Problémy je třeba řešit a nezamlčovat

Dost už ovšem bylo řečeno o tom, jak jsou dnešní děti hrozné. Nemá asi ale žádný smysl si jen stěžovat na školáky, ale zaměřit se na to, jak tuto nelehkou situaci zlepšit. Pokud nastanou nějaké problémy mezi učitelem a žákem či žáky, měla by být tato neshoda řešena dříve, než se rozroste do závažnějších a hůře řešitelných problémů, jelikož menší nedorozumění se odstraní mnohem snáz a třeba i bez jakýchkoli následků, kterým by se zřejmě nešlo vyvarovat při vygradování ostrého problému. Vždy je tedy samozřejmě velmi důležitá komunikace a zjištění, proč k určitým konfliktům došlo. Najdou se ovšem žáci s potřebou na sebe upozornit, a to jakýmkoli způsobem. Chtějí pobavit okolí, zvýšit svoje sebevědomí, uspokojit potřebu zviditelnění své osoby a posílit si postavení ve třídě. Navíc mohou očekávat podporu či minimálně loajálnost zbytku třídy. Co tedy dělat, pokud nastane konfliktní situace? Zajisté pomůže co nejdříve ji rozluštit a zvážit možná řešení. V důsledku konfliktu se totiž spouští obranné reakce, díky kterým se snažíme z dané situace buď uniknout, nebo se jí naopak postavíme čelem. Pokud tedy konflikt nastane, tak je třeba zachovat duševní rovnováhu, co nejrychleji se v situaci adaptovat a uvědomit si, že každý problém se dá vyřešit. Naše vystupování by mělo působit vyrovnaným a sebejistým dojmem bez známek agrese.

Jistě velmi důležitý krok při řešení nepříjemné situace souvisí se zjištěním spouštěcích faktorů daného konfliktu. Měla by být odhalena příčina konfliktního chování, což může být dáno emočně nepříznivou situací s následkem agresivního chování, pocitem bezvýchodnosti ze situace, životními změnami a stresy postihujícími psychiku či pouhou snahou zalíbit se okolí. Pozor bychom měli také dát na percepci určitého chování, protože se může stát, že jde pouze o subjektivní pocit, a agresivní chování tudíž vidíme i tam, kde není, čímž sami zakládáme na případný konflikt. Kantor by měl znát situaci v rodině a podle toho přistupovat k dítěti, což je samozřejmě těžké, pokud má třída kolem dvaceti až třiceti žáků. Velmi důležitým faktorem je tudíž oboustranná komunikace rodiny a školy. Rodiče by měli kantora podporovat, nikdy by ho neměli před dítětem kritizovat a brát s nadhledem mnohdy zkreslené scénáře svých dětí při popisování konfliktní situace. Otevřený, komunikativní vztah rodičů, dětí a kantorů může předejít mnoha zbytečným problémům.

Kantořina jako poslání

„Mnozí lidé říkají, že učitelé mají prázdniny a pracují denně jen několik hodin,“ podotýká paní učitelka Klouparová. „Je třeba si ovšem uvědomit, že poté, co děti školu opustí, tak kantoři nemají volno, ale musí opravovat hromady písemek a sešitů, chystat si přípravy na další vyučování, tudíž se může stát, že pracovní doma nám končí až v pozdních večerních hodinách.“ Být učitelem tedy opravdu nebude žádný med, a proto není divu, že před školami zrovna nestojí zástupy kantorů, ze kterých by bylo možno vybírat ty největší pedagogické odborníky. Práce pedagoga je posláním, a kdo to neakceptuje, tak by si měl někdy stoupnout před třídu plnou dětí a možná by hned během první vyučovací hodiny změnil názor na tolik potřebné a v mnohých ohledech nedoceňované povolání.