Když čte pohádku na dobrou noc jen máma III: Michaela

Vzpomínám si, jak se moje děti radovaly, když se táta vrátil z práce. Radost jsem měla samozřejmě i já, protože jsme na naše "divochy" byli dva.

Jaké to je, když je máma se svými dětmi sama? Jaké to je, když ji u nemocného dítěte nemá kdo vystřídat? Když nemá komu říct: "Podívej, udělal první krůček..."?

Chtěla jsem vědět, která z nich to má v životě těžší. Vdova, rozvedená nebo svobodná máma? Život to zařídil tak, že jsem si povídala se ženou, která ovdověla, se ženou, která se s partnerem rozešla a odpustila mu, a také se ženou, která se s partnerem rozešla, ale odpustit mu zatím nedokázala.

Michaela: "Doufala jsem, že dítě náš vztah zachrání."

"Vlastně ani nevím, proč jsem se nechtěla vdát," přemýšlí Michaela. "Možná proto, že to bylo moderní? Nevím. Asi jsem se bála zavázat, ale teď jsem v jiné pozici. Zůstala jsem sama s dcerou a mám pocit, že nikam nebo k nikomu nepatříme. Předtím jsem ten pocit neměla. Měla jsem partnera, čekali jsme dítě... Když jsme spolu chodili, po dvou měsících jsme se zasnoubili, plánovali jsme si bydlení, děti. Potom, když nás opustil, jsem měla pocit, že Lauru ani nechtěl. On tvrdí, že chtěl, ale mně se zdá, že jsem si ji vydupala."

Občas jsem potřebovala uzemnit, a on to nedokázal

Máma vedla Michaelu k tomu, že žena musí vystudovat vysokou školu, jinak v životě ničeho nedosáhne. "A měla pravdu. Vystudovala jsem chemicko-technologickou fakultu, obor ropa a petrochemie. Původně jsem chtěla být porodníkem, ale na medicínu jsem se nedostala. Dnes jsem celkem ráda, že nejsem lékařka, protože nevím, jestli bych zvládla takovou zodpovědnost."

S otcem své dcery se seznámila jako studentka posledního ročníku vysoké školy. Byl také student, ale téměř o tři roky mladší. Pro oba to byl první vážný vztah. "Nebyla to láska na první pohled. Zpočátku se mi zdál otravný, ale postupně jsme si spolu začali povídat, procházet se a nějak to přerostlo v lásku. Nevím proč, ale už tehdy jsem si neuměla představit, že s ním zůstanu. Něco tam prostě bylo. Já jsem dost tvrdě prezentovala, že se nechci vdávat, že je to zbytečné, ale když jsem otěhotněla, tak jsem přemýšlela, jak by to bylo hezké, kdyby se mě zeptal, jestli si ho chci vzít. Tenkrát on už neměl zájem.

Laura nebyla zplozena neplánovaně. Chodili jsme spolu téměř osm let. Žili jsme ve společné domácnosti. Já už jsem měla po třicítce. Bylo to přirozené, že jsem chtěla dítě." Michaela věřila, že dítě je ten správný lék na vztah, který začínal chřadnout. "Skřípalo nám to už delší dobu. Myslím si, že jsem byla dominantnější. Co jsem chtěla, za tím jsem šla. Jsem dost tvrdohlavá." Poctivě přiznává. "On vždy jednoduše mlčel. Nebyl to partner, který by mi uměl oponovat. Vím, že to byla chyba. Občas jsem potřebovala uzemnit, a on to nedokázal. Možná i tam začalo něco haprovat a potom se to už jen sbíralo. Vadilo mi i to, že nedokončil školu, podle mě ji flákal. I přesto jsme se rozhodli mít spolu dítě. Věřila jsem, že se to zlepší."

Byla jsem si jím příliš jistá

Michaela zpočátku nemohla otěhotnět. Malý človíček jako by chtěl dát budoucím rodičům čas na zvážení jejich rozhodnutí. Touha mladé ženy přivést na svět dítě však byla silnější.

"Brala jsem hormonální antikoncepci. Vše bylo plánované, i sex - vždy, když řekl lékař. V té době jsem to nevnímala, ale vkrádala se mezi nás nervozita a ztrácela se spontánnost. Nakonec to vyšlo. Když jsem našla dvě čárky, celá nadšená jsem mu to běžela oznámit. Zvedl pohled od počítače a řekl mi: "No, máš, co jsi chtěla."

Tato "studená sprcha" mladou ženu zabolela, přesto o svém partnerovi nepochybovala. "Byla jsem si jím jistá. To mi později vyčítal, že jsem si jím byla až příliš jistá... a měl pravdu.

Během těhotenství jsem měla zdravotní problémy. Staral se o mě, ale chyběl v tom cit. Zato při porodu mi byl velkou oporou, nevím, jak bych to bez něho zvládla. Malá byla zlatá. Pamatuji si, že měla neobvykle dlouhé prsty, tenké nohy a pořádné tvářičky."

Celá naše intimita se vytratila

Po návratu z porodnice si dítě bralo úplně všechno, co Michaela dokázala nabídnout. Všechnu lásku, péči a pozornost. "Když jsme si vyšli poprvé ven s kočárkem, byl tak hrdý tatínek… ani nevím, kdy se to zlomilo. Když jsem otěhotněla, lékař mi řekl, že mám partnera už jen na parádu. Bál se, abych nepotratila. Celá naše intimita se vytratila. Byla jsem ze všeho vystresovaná, ale velmi jsem si přála miminko. Zdálo se mi to tak krásné. Kamarádky měly děti. Cítila jsem, že přišel ten správný čas. On tehdy neprotestoval, ale jednou se rozplakal a zeptal se mě, jestli chci do tohoto vztahu přivést dítě. Já jsem byla výbušná, on krotší. Teď chápu, že jsme se k sobě nehodili. Měli jsme také každý úplně jiné zájmy, ale když jsem byla zamilovaná, tak jsem to nevnímala."

Říká se, že sedmý rok je krizový. Je třeba vypnout autopilota. Vztah potřebuje změnu. Nabrat nový směr. Měla jsem pocit, že Michaela se svým přítelem významnou změnu udělali, naplánovali si přece dítě.

"Já jsem si naplánovala dítě... takový jsem měla pocit." Opět na sebe bere závaží viny. "Asi mám blbou povahu. Nemohu házet vinu jen na něj. Když mě něco naštvalo, tak jsem mu to otevřeně řekla. On mlčel. Spoustu věcí jsem se dozvěděla, až když jsme se hádali. Pořád častěji se zapomínal v práci. Chodil s kamarády, domů přicházel pozdě v noci," vzpomíná. Michaelu sžíraly strach, nejistota a podezření. "Cítila jsem, že se něco děje. Věděla jsem, že za tím není kamarád, ale kamarádka. Vyhrožovala jsem mu, posílala jsem mu zprávy, vydírala jsem. Marně. Jednou, když nešel do práce, jsem mu řekla, že když nezůstane s námi doma, vyskočím i s malou z okna. Tehdy už jsem byla psychicky na dně. Odešel. To už mi bylo všechno jasné. Když se vrátil, nedala jsem mu pokoj, dokud se nepřiznal, že miluje někoho jiného. Roztrhala jsem fotky, on se rozplakal. Bylo to hrozné." Michaela vůbec nemění barvu svého hlasu, pokračuje ve stále stejném tónu - jako nezaujatý vypravěč. Bolest, kterou prožila, už získala jinou příchuť. Před očima jako by mi běžel film. Jak by bylo jednoduché ho občas zastavit, říct - takto ne, zpět, zkuste to ještě jednou a jinak, prosím. Kdo režíruje naše životy? V duchu se ptám sama sebe. Kolik zbytečné bolesti si způsobujeme? Poutáme se k sobě neviditelnými pouty, která nám později způsobují hluboké rány a bolest, ale... neumíme to jinak.

"Dala jsem mu na výběr. Buď ona, nebo my. Vybral si nás, ale s ní se prý bude nadále stýkat. To pro mě bylo nepřijatelné. Požádala jsem ho, aby odešel. Odstěhoval se... a to jsem vlastně nechtěla. Bylo mi to líto, plakala jsem. Za ty roky jsem na něj byla zvyklá, na jeho styl života. Neuměla jsem si už vedle sebe představit někoho jiného. Ale zvítězila moje hrdost, nebo tvrdohlavost? Zkrátka, postavila jsem si hlavu. On byl nově zamilovaný a já jsem zůstala sama s malým dítětem v prázdném bytě. Teď si říkám - chválabohu, ale tenkrát to bylo těžké. Pomohli mi rodiče, švagrová a kamarádky, bez nich bych se asi zbláznila."

Chtěla bych, aby jednou také poznal takový strach

Nebylo to jen o ztracené lásce, opuštěném dítěti, ale i o nesplacené půjčce.

"Říkal, že chce, abychom se měli dobře. Dokud jsem byla na mateřské dovolené, platil hypotéku na můj byt. Teď už jsem na to sama a není to jednoduché."

Velkou psychickou podporu našla Michaela u maminek, s nimiž se seznámila přes internet. Díky pozvání jedné z nich "změnila vzduch" a pár dní strávila i s dcerou v Anglii. "Velmi mi to pomohlo. Vrátila jsem se s novými myšlenkami. Každý mi říkal, že z toho budu venku, až když mi bude lhostejný. Už je to víc než dva roky. Je mi lhostejný, ale stále jsou věci, které se mě dotknou. Za Laurou nechodil moc často. Mám pocit, že o ni má zájem až teď, když je větší a rozumnější. V podstatě jsem si ani nepřála, aby se s ní vídal. Vždy když přišel, pohádali jsme se. Nelíbí se mi, když chce, aby mu malá říkala tatínku. On určitě nebude ten, kdo ji bude učit jezdit na kole nebo plavat. Obávám se, že pro naše dítě budu já ta obyčejná máma, která je vychovává, a on bude ten hodný tatínek, který jednou za čas přijde, vezme je do zoologické zahrady, nakoupí hračky. Bojím se, že až bude moje dcera velká, pochopí, že ji vlastně opustil." Takže to stále bolí? Zeptala jsem se. "Ne, štve!" Odpověděla rázně Míša. "Nastoupila jsem do práce a hned jsem šla na OČR. On nezažívá ten stres, když je malá nemocná. Neví, co jsem prožívala, když mi s vysokými teplotami odpadla v náručí a já jsem nevěděla, jestli žije. On neví, jaké to je, když v noci nespí, protože ji něco trápí. Chtěla bych, aby pochopil, že já se o to dítě starám sama, a není to jednoduché. Máma mi pomůže, ale máma se mnou není stále. Chtěla bych, aby jednou také poznal takový strach."

On ji měl nosit na ramenou

... a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům... omílám si v duchu otčenáš - kolik je v té modlitbě prosté lidské pravdy, a jak těžké je podle ní žít...

"Já asi v nic nevěřím, ale když nechodil domů, prosila jsem Boha, aby se vrátil živý a zdravý. Začala jsem věřit v lásku a v to, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. V lidi ještě nemám takovou důvěru, přece jen se něco pokazilo. Nikdy nebudeme kamarádi, jak si to on představoval. Zradil mě a zrada se neodpouští." Po chvilce ticha pokračovala. "Asi jsem hnusná... ale toto se nedá odpustit. Jeho nynější zájem o dceru se mi nelíbí. Nedokážu ho akceptovat jako součást svého života. Já už jsem i ráda, že jsme se rozešli. Mám šanci poznat něco lepšího, co bych s ním nepoznala. Chyba byla na obou stranách. Moje povaha a jeho chyba, že to neřešil jinak. Žiji pro svou dceru, ale jsem i žena. Potřebuji lásku. To, co prožíváme s mým současným přítelem, měla Laura prožívat se svým otcem. On ji měl nosit na ramenou."

Článek je z únorového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu února 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - termoizolační, nekapající hrníček Canpol babies.