Mluvím s dětmi, co milují Hitlera a kreslí oběšence

Jana Drtilová vystudovala psychiatrii a během své třicetileté praxe se velmi často věnuje dětem i dospělým, kteří se stali obětí násilí - a neustále se přesvědčuje, jak agresor svým dominantním postavením a suverénním jednáním snáze získává sympatie a zdání důvěryhodnosti. Je spoluautorkou známé knihy Vzpoura deprivantů a dalších titulů, v nichž společně s Františkem Koukolíkem hledají kořeny zla ve společnosti i způsoby, jak se mu bránit.

S jakými projevy násilí se ve své praxi setkáváte nejčastěji?

S bezprostřední a destruktivní agresivitou jednoho člověka vůči druhému, a je úplně jedno, jakého je pohlaví a jakého věku. Řeknu vám příklad - jde o případ, který se odehrál asi před šesti lety. Třináctiletý chlapec byl pozván na chatu ke svému stejně starému spolužákovi. Byly tam určité sociální rozdíly, to ale není podstatné, agresivita s ekonomickým standardem nijak nesouvisí. Ukázalo se ovšem, že ho pozvali hlavně proto, aby se stal živým terčem. Pán domu miluje střelné zbraně a jeho syn samozřejmě taky, to je jedna z podob možného psychopatického vývoje. Synek zbraň opravdu použil a prostřelil spolužákovi srdeční krajinu. Dítě by bylo zemřelo, kdyby náhodou na pohotovosti nesloužil zkušený praktik, který byl předtím vojenským lékařem a pracoval dlouhá léta na chirurgii. Zajistil převoz helikoptérou a okamžitou operaci a chlapce se podařilo zachránit. To nejhorší ale začalo paradoxně až potom. Když se ten chlapec, oběť, po několika měsících vrátil zpátky do školy, útočník - který neměl žádné pocity viny - ho začal doslova pronásledovat. Chodil za ním, pozoroval ho a sahal na něj, jako by to byl nějaký výzkumný preparát. Podívejme, „ono“ to přežilo! V té době se stal chlapec prostřednictvím Bílého kruhu bezpečí mým klientem. Reakce školy byla taková, že nabídla oběti (!) přechod do jiné školy. Až po naléhavé intervenci byl pachatel přeřazen aspoň do jiné třídy. Jen na dokreslení: než toho postřeleného chlapce naložili do helikoptéry, tak mu jeho spolužák ještě stačil svléknout maskáče, které mu předtím půjčil. Vždyť by mu je zamazal… Ovšem tohle už není jenom psychiatrie, tady jde o sociální patologii, tedy téma pro další obory.

K vyšetřování nedošlo, nikdo nebyl obviněn?

Řeklo se, že šlo o nešťastnou náhodu. Útočník byl nezletilý, a tak byl případ odložen. Otázka odpovědnosti rodičů nebyla řešena.

Je to v podobných případech běžné, že se společnost staví spíš na stranu agresora než oběti?

Tihle lidé jsou většinou silně dominantní a tento postoj si trvale udržují i při jednání s policií, se soudem a jinými institucemi. I soudní líčení je pro ně divadelní představení. A většinou má lepší pozici ten, kdo má image suveréna, je verbálně pohotový, vyrovnaný a klidný - než oběť, která pláče, nedokáže se jasně a srozumitelně vyjadřovat, prostě zdržuje. Podobné to bývá v manželských sporech. Konfliktní rozvodová situace, rodiče se přou o dítě a stává se, že ta strana, která je více emočně zasažena - a může to být i otec - není schopna věcného, klidného vystupování. Nebo například akutně zamilovaný člověk nikdy nemůže být stejně přesvědčivý jako sňatkový podvodník, protože u něj mnohdy emocionální složka zrazuje tu verbální.

Máte pocit, že násilí ve společnosti přibývá?

Mám. Myslím si, že je to tak: ve společnosti roste napětí. Je-li komplikovaná ekonomická, sociální nebo politická situace, napětí vzrůstá. Mohlo by se zdát, že se přece máme mnohem lépe než před dvaceti, třiceti lety, ale na spoustu lidí jsou kladeny větší nároky než kdykoli předtím. Mají před sebou vzory k nápodobě typu „auto, vila, jachta“ a cítí, že to nedokážou zvládnout. Člověk, který má nižší předpoklady k takové úspěšnosti a k tomu vysokou aspiraci, je trvale nespokojený a hledá jiné cesty k seberealizaci. Jeho partnerský vztah obvykle není harmonický, a dítě, které v takovém prostředí vyrůstá, se musí ztotožnit buď s úzkostným rodičem, nebo s tím dominantním. Ve svém vrstevnickém kolektivu má tendenci se přiměřeně věku projevovat buď jako oběť, nebo jako útočník.

Když čteme o případech znásilněných a zavražděných spolužaček, podpálených lidech, extrémně brutální šikaně apod., často se uvádí, že pachatelé byli v okolí docela oblíbení, dobře prospívali ve škole, slušně zdravili… Kde se to v nich tak najednou vezme?

V populaci je určité procento jedinců, jejichž seberegulace je pro některé typy situací extrémně snížená. Když studujete anamnézu toho člověka, mluvíte podrobně s jeho rodiči, zjistíte, že tam byly nepřehlédnutelné signály, které mohly upozornit, že něco není v pořádku. Vyšetřovala jsem předškolní dítě, které mi tvrdilo, že miluje Hitlera. Jako volné téma mi nakreslilo oběšence, do kterého jiný panáček střílí. A řeklo mi: „Já vím, že paní učitelka ve školce to nemá ráda, ale když mohu nakreslit, co chci, tak nakreslím tohle.“ Velmi často se takový člověk setká s odborníkem až zpětně, tehdy, když se projeví, ozřejmí nějakým činem, který už je nepřehlédnutelný. Do té doby se mu daří některé svoje projevy maskovat, protože ví, že nejsou společensky tolerovány. Čím lepší je společenská kontrola, tím dříve se projeví. Podívejte se, v paleolitu, v počátcích rodové společnosti, byla nejmenší sociální jednotka tvořena, dejme tomu, nanejvýš 150 jedinci. Tam se velmi dobře vědělo, kdo je k čemu použitelný, kdo vykoná určitý úkol, který je důležitý pro celek, spolehlivě, a kdo ne. Jedinci, kteří byli nespolehliví, a tedy pro skupinu nevýhodní, byli eliminováni nebo aspoň odstaveni od klíčových aktivit. V dnešní době ovšem sociální kontrola přestává fungovat, a tak se velice často stává, že se takový člověk dostane k odborníkům až tehdy, když dojde k nějakému závažnému porušení pravidel.

Do jaké míry jsou takové odchylky vrozené a jak moc je můžeme ovlivnit výchovou?

Odhaduje se, že z 60-70 procent nás ovlivňuje genetická výbava a z 15-20 procent výchova. Kdybych se měla vrátit k tomu případu postřeleného dítěte: když jsem ho dostala do péče, ukázalo se, že je třeba věnovat se také jeho rodičům. I oni prožívali trauma vyššího řádu, a ne jednorázové, ale dlouhodobé. Byli totiž pod tlakem rodičů pachatele, kteří se je snažili ovlivnit a zastrašit. Měli to zkrátka „ošetřené“ ze všech stran, někdy se tomu říká „sociální zdatnost“. V tomto kontextu si můžete odpovědět i na otázku, kde se to v těch lidech bere: toho malého střelce jeho rodinné prostředí modelovalo jako člověka, který se nikdy netáže, co je správné a co nesprávné, který nemá pocity viny a nemá ani adekvátní, běžnou hladinu úzkosti.

Do jaké míry můžou latentní násilí v dítěti probudit hračky-zbraně nebo agresivní počítačové hry? Mnozí pacifisticky orientovaní rodiče řeší obtížný problém - zda splnit touhu svého chlapečka a koupit mu blikající samopal (a jednat tak proti svému přesvědčení), nebo mu jej „výchovně“ odepřít (a tím jeho hodnotu v očích dítěte ještě zvýšit).

Dítě, kterému se věnujete od prvních chvil od početí, které je chtěné a očekávané a narodilo se nestresovaným rodičům, bude mít intelektuální i emoční část své bytosti rovnoměrně rozvinutou. A takové děti radši něco montují, staví nebo tvoří. Něco zničit je jednodušší, ale brzy to omrzí, takže tyhle děti si to zkusí, ale nestane se to jejich jedinou zábavou. Destrukce je zábava typická pro jedince oplývající možná intelektem, ale s nerozvinutou emocionalitou a kreativitou. Rodiče, kteří se svému dítěti věnují, se tedy nemusí takových hraček bát. Bohužel, někdy mi připadá, že kompetentních rodičů ubývá. Nedávno jsem mluvila s jedním kolegou, vynikajícím pediatrem, a ten mi vyprávěl, že když přijde do rodiny pacienta, tak rodiče často ani nevypnou televizi. Jen trochu ztlumí zvuk a sledují dál. Ne že se to stalo jednou, je to běžné. Do nějakých dvanácti let je dítě většinou velmi dobře usměrnitelné, potřebuje ale řád, potřebuje žít ve strukturovaném čase. Je čas na práci, čas na rozvíjení mysli a čas na odpočinek neboli zábavu - pak se může věnovat třeba i té počítačové hře. Jedinci, kteří mají negativní zkušenost s dětským kolektivem, někdy do virtuální reality utíkají, přivozují si tak snadné pocity úspěchu. Měli by mít příležitost si to zažít, ale jen jako doplněk dalších aktivit. Závislostí na virtuálním světě totiž přibývá, i když s tímhle problémem ke mně rodiče většinou nepřijdou. Kvalitní učitelka si ho třeba všimne, ovšem rodiče s vyšetřením nemusí souhlasit.

Setkáváte se často s nespolupracujícími rodiči?

Vždycky jsem si myslela, že se dožiji doby, kdy se v této zemi nebude psychiatrická péče hodnotit jako handicap. Velká část populace ji ale svým dětem nedopřeje. Řeknou: já nechci, aby moje dítě chodilo k psychologovi nebo psychiatrovi, aby nemělo stigma. Rodiče ale nedokážou potřebnost takové péče odhadnout. Mají sklon bagatelizovat, spoustu projevů dítěte považují za zlozvyk nebo nenáladu a schovají je pod znevažujícím pojmem zlobení. Dítě, které odmítá jít do školy, protože ho bolí hlava nebo bříško - což může být ekvivalent deprese - považují za hysterické nebo manipulující a nevěří mu. Rodiče někdy trpí specifickou slepotou, nechtějí některé věci vidět, připustit… nebo je nechtějí říct. Mám zkušenost s maminkou, jejímuž dítěti jsem po těžkém úrazu hlavy doporučila preparát, který ochraňuje centrální nervový systém. Je absolutně neškodný, ale nutný, aby dítě nemělo poruchy pozornosti. Maminka ale prohlásila, že je zásadně proti jakýmkoli chemikáliím. Dlouho jsem s ní zápolila, až se ukázalo, že se v té rodině vyskytuje osoba dlouhodobě závislá na pervitinu a toluenu. Nešlo tedy o apriorní nespolupráci, ale o nezpracovanou úzkost způsobenou tímto traumatizujícím příkladem.

O Bílém kruhu bezpečí, se kterým spolupracujete, hovoříte s velkým uznáním. V čem spočívá jeho mimořádnost?

Myslím, že jsem se za celý život nesetkala s institucí, která by klientům poskytovala tak komplexní péči čtyřiadvacet hodin denně. Oběť je někdy v situaci, kdy potřebuje nejen lékařskou, psychologickou a právní pomoc, ale třeba i zaštítit v zaměstnání - prostě někoho, kdo dojde do práce citlivě vysvětlit, co se stalo a vyjednat nějaké úlevy. Je to samozřejmě i prevence další traumatizace. Důležité je ale i systematické dotahování znalostí vývoje trestných činů. Třeba takový stalking, kdoví jak dlouho by trvalo, než by vůbec dostal název. Nebo vykázání - i to se dotáhlo díky vysoce kompetentní snaze osvětlit problematiku lidem v parlamentu a díky kontaktům s policisty a právníky. Systematická mravenčí práce, která má obrovský dopad.

Jana Drtilová (1940)je psychiatrička pro děti i dospělé a soudní znalkyně v těchto oborech. Společně s Františkem Koukolíkem vydala knihy Odlišné dítě (1993), Vzpoura deprivantů (1996) a Život s deprivanty (2001). V letech 1994-1998 byla ředitelkou Linky bezpečí a krizového centra nadace Naše dítě. V současné době je činná jako psychiatrička pro děti a dospělé v Říčanech a působí jako dobrovolná spolupracovnice organizace Bílý kruh bezpečí, kde poskytuje pomoc obětem trestné činnosti. / Lidé mají před sebou vzory k nápodobě typu „auto, vila, jachta“. Člověk, který má nižší předpoklady k takové úspěšnosti, je trvale nespokojený. Jeho partnerský vztah obvykle není harmonický a dítě, které v takovém prostředí vyrůstá, se musí ztotožnit buď s úzkostným rodičem, nebo s tím dominantním.