Tajemství ve vztahu: Říct, či neříct?

Když se už zhruba před půl stoletím snažil Arnold A. Lazarus postulovat základní manželské mýty, tak mezi ně nikoli neprávem zařadil též tvrzení, že v dobrém manželství nemá tajemství místo.

Mám říci pravdu, nebo lhát? Nad takto položenou otázkou si i zavilý vztahový pragmatik uvědomuje, jakým rizikem mohou být pro každý vztah, tím spíše vztah partnerský, záměrné lži. Zvláště lži extrémně „krátkonohé“. Rozpor mezi oběma stanovisky je však naštěstí pouze zdánlivý. Člověk se skutečně může vyhýbat lžím (dokonce i vlastním), aniž by se přitom musel uchylovat k absolutní (a tím pro partnera často i zraňující ) otevřenosti. Někdy stačí jen o něco pružněji nakládat s pravdou, jindy si můžeme vypomoci pouhou selekcí poskytovaných informací. Když pro nic jiného, tak proto, jak významně se odhalená lež pojí s rizikem kolapsu vzájemné důvěry.

Snad jen pro úplnost bychom možná měli dodat, že na případné lhaní lze pohlížet též jako na dyadickou aktivitu. Případná „vina“ tedy nemusí být vždy jen na straně „lháře“; nemalý podíl mívá mnohdy i sám obelhávaný. Jedno z lidových mouder se nám sice snaží namluvit, že „kdo se moc ptá, moc se dozví“, v partnerských vztazích bývá však vše poněkud složitější. Čím více se vyptáváme, tím vyšší je riziko, že se náš životní souputník uchýlí ke lži. K podobným důsledkům mohou vést i „tresty“ za pravdu. To v případě, kdy nám partner obrazně řečeno sedí na krku a domáhá se, ať se mu už konečně přiznáme, a my naivně uvěříme jednomu z dalších mýtů, dle kterého je přiznání považováno za polehčující okolnost. Před ctihodným soudem a u vraždy možná, před manželem a u ceny té nové kabelky sotva!

Abychom si ale rozuměli. Rozhodně bych nechtěl vyvolat dojem, že partnerská či manželská komunikace je vždy nutně jen náročným tanečkem mezi syrovými vejci nejrůznějších tabu a ze skříní vypadávajících kostlivců. Opravdu zdravý vztah unese přiměřenou otevřenost, aniž bychom museli realitu jakkoli znásilňovat a k obrazu svému upravovat. Už proto, že opravdu zdravý vztah je spojen i se vzájemným respektem, včetně respektu vůči existenci případných třináctých komnat.

Vědět, či nevědět?

Pokud bychom byli opravdu důslední, pak bychom museli připustit, že většina manželství je dnes založena na vědomé lži.

Především tam, kde součástí svatební preambule je i tvrzení oddávající ho úředníka, dle kterého snoubenci znají navzájem svůj zdravotní stav. Docela by mne zajímalo, jak by asi dopadlo případné přezkoušení. Kdyby následovala otázka: „Ptám se vás, pane ženichu, v kolika letech měla vaše nevěsta zarděnky; ptám se vás, slečno nevěsto, zda je váš snoubenec řádně očkován proti skvrnitému tyfu.“ V podstatě jde jen o prázdnou proklamaci, jejíž relevance se pro kvalitu budoucí ho soužití limitně blíží nule.

Některé jiné skutečnosti bychom však ve vlastním zájmu raději zamlčovat neměli. Náš partner by se mohl oprávněně cítit podveden, pokud bychom mu zamlčeli oněch pět let, co jsme strávili po kriminálech, případně bohatou drogovou anamnézu, tři předchozí manželství či vyživovací povinnost na pět nezletilých holátek. O probíhající exekuci na veškerý majetek ani nemluvě. Tedy raději mluvě! Právní mluvou jde totiž o konání, jehož cílem je uvést partnera záměrně v omyl.

Jak bychom však měli naložit s informacemi např. o předchozích partnerských zkušenostech? Snad jen vztahový kaskadér bude po partnerovi požadovat kompletní výčet dosavadních partnerských, najmě pak sexuálních zkušeností, nejlépe i se jmény, adresami a pochopitelně též s popisem jejich oblíbených praktik. Samo o sobě jistě dost pošetilé! Ještě horší však je, že se najdou i tací, kdož požadované informace poskytnou v domnění, jak tím posilují vzájemnou důvěru. Jediné, co posilují, je arsenál zbraní, které tím dávají druhému do rukou. Je téměř jisté, že je někdy použije, dokonce i v případě, že jeho hlava je pokryta výraznou vrstvou másla. Navíc je zde ještě jedno riziko!

Pokud jste ještě neslyšeli termín retrográdní žárlivost, pak si ji v podobném vztahu pravděpodobně zažijete na vlastní kůži. Zvláště, pokud se „bejvalka“ či „bejvalec“ i nadále pohybují ve vašem teritoriu. Ve vlastním zájmu bychom tedy měli poskytovat pouze jakousi rámcovou obecnou informaci, ve vlastním zájmu bychom však zároveň také neměli požadovat víc.

Bušek naruby

Z podobného soudku je i tak zvané nalévání čistého vína. Nejčastěji po dočasném rozchodu či delší odluce, někdy i jako způsob, jak uzavřít krizové období. Upřímná zpověď je zde vnímána jako prostředek očistné katarze a zároveň i jako předpoklad toho, abychom byli s to začít znovu – s čistým stolem, lépe a radostněji. Daný proces skutečně někdy končí slastným pocitem nově nalezené vzájemnosti. Přesněji řečeno – zdánlivě končí!

A proč Bušek naruby? Pán z Velhartic, co s králem Karlem – čtvrtým toho jména – nejednu číši vína popili! Toho, co zprvu trpké zdálo se, po půnebí pak váleno bylo, až se do něj vpili a lahodné chuti rozpoznali. Partnerské čistého vína nalévání mívá však zpravidla dost jiný osud. Zprvu slastný pocit nejen v ústech vyvolává, aby nám pak (nejen v nich) mnohdy pořádně zhořklo. Nejpozději v okamžiku, kdy jeden z nás nějakou kapičku oné pravdy zneužije, případně v něm začnou s ní spojené představy páchat až příliš velkou emoční paseku.

Míra utajení

Už jen sám pojem tajemství má řadu různých konotací. Někdy se pojí s jevy jako utajovat či tajit, zpravidla cosi nežádoucího. Jindy v nás vyvolává asociace čehosi lákavého a zároveň i snahu přijít tomu na kloub. S tajemstvím v partnerských vztazích se pak můžeme setkat ve všech možných mutacích.

Někdy jde skutečně o záměrné utajování pro druhého zraňujících informací. Podobně nakládáme i s informacemi, jejichž sdílení bychom považovali za ohrožující pro náš vlastní sebeobraz, chcete-li, pak tedy s „mindráky“. Jindy může moudře dávkovaná míra tajností spoluvytvářet zdravé napětí, ponechávat prostor pro naše fantazie a v důsledcích tak posilovat partnerův zájem. Některá tajemství jsou ve své podstatě humorná; hloupé však je, pokud jde o humor nežádoucí, případně bezděčný.

Autor je sycholog pracující v oblasti partnerského a rodinného poradenství, autor populárně laděných publikací o mezilidských vztazích, krizích, konfliktech a jejich řešení.