Po rozvodu žebračkou

Až příliš často se nechají napálit manželem, který převede část majetku na někoho jiného nebo jeho velkou část zatají. Čím to je a jak to, že se to stává i velmi inteligentním a vzdělaným ženám?

Jarka žila s manželem deset let, mají spolu dvě děti. Bydleli celou dobu v malém bytě na sídlišti a šetřili si na koupi rodinného domku. Problém byl v tom, že všechny peníze z Jarčina platu šly na chod domácnosti a manželův plat se spořil. Poté, co manžel ohlásil, že má milenku a od rodiny odchází, Jarka na peníze příliš nemyslela. Šlo jí spíše o zachování rodiny a vyřešení situace s dětmi. Dostatečně rychle se nezačala zajímat o manželův účet, ze kterého manžel (možná dlouhodobě) převáděl peníze na svou milenku. Nyní po rozvodu žije Jarka s dětmi stále v panelovém domě a kromě své práce učitelky ještě chodí uklízet, aby zaplatila složenky. Manžel platí minimální alimenty, protože je oficiálně nezaměstnaný, i když Jarka ví, že pracuje, ale – načerno. Ovšem bydlí v novém luxusním domku za Prahou, který oficiálně koupila jeho milenka.

Rodina jako ekonomická, nebo vztahová jednotka?

Nejsem feministka a bojování za práva žen je mi protivné. Nicméně situace českých žen po rozvodu je skutečně druhdy velmi tristní. Když posloucháte příběhy žen, které se rozvedly, s velkou pravděpodobností hned po vylíčení rozvodu navážou postěžováním si na současnou těžkou finanční situaci. Ke zhoršení životní úrovně dojde logicky u obou exmanželů, protože mnoho výdajů, například za nájem a auto, se náhle zdvojnásobí. Rozvod má ale obecně podle Zdeňky Bednářové, předsedkyně občanského sdružení Acorus, větší ekonomické dopady na ženu než na muže. Na ženách často zůstane většina prací spojená s péčí o děti, takže mají méně času na výdělečnou činnost. Na alimenty se příliš spoléhat nemohou – 90 000 dětí v České republice nedostává od otců řádně výživné, které jim určil soud. Krom toho při rozdělování majetku či výše výživného se někteří muži snaží exmanželky přechytračit a různými fígly se vyhnout řádnému dělení majetku. Vynecháme-li stranou otázku fungování soudu a práva obecně v této zemi, můžeme se ptát, jak je možné, že ženy mužovu tendenci nedokážou odhalit a zastavit.

Jednou z odpovědí může být otázka životních priorit, jak ostatně ukazuje příběh Jarky. Analytici Centra pro výzkum veřejného mínění zjišťovali, co považují lidé v životě za nejdůležitější. Většina uvedla trvalý partnerský vztah. Na druhém místě skončilo přání mít děti, následovalo přání dosáhnout úspěchu v zaměstnání a vdát se či oženit se. Zajímavé je, že výsledky výzkumu se liší z hlediska pohlaví respondentů: pro ženy jsou nejdůležitější děti, pak následuje partner a na třetím místě jsou pracovní úspěchy. U mužů první místo obsadilo přání mít stálého partnera. Děti u nich skončily až třetí za úspěchy v zaměstnání. Co z toho vyplývá? Že zatímco pro ženy jsou po rozvodu stále nejdůležitější děti a jejich pohodlí, pro muže už je nejdůležitějším faktorem v jeho životě nový vztah (i když jej třeba ještě nemá) a není pak divu, že se pro něj snaží vytvořit finanční zabezpečení. Na druhou stranu je třeba říci, že podle průzkumů muže po rozvodu nejvíce trápí omezený kontakt s dětmi a v České republice mnoho z nich bojuje proti soudům, které až v 95 procentech ponechávají péči na matkách.

Maskování příjmu manžela nepovažujeme za trestný čin

U průzkumů veřejného mínění ještě zůstaneme. Až sedmdesát procent české populace se domnívá, že muž by měl být zodpovědný za finanční zabezpečení rodiny a žena za výchovu dětí. Toto tradiční rozdělení rolí pak nahrává tomu, že žena se nedostatečně zajímá o rodinné finance. Často ani neví, kolik manžel vydělává, kam peníze investuje, popřípadě jaké má dluhy. Muž pak může snadněji a bez velkého rizika odhalení provést transakce, které ho navenek „ochudí“.

Příběhy o postavení žen po rozvodu nastavují ne příliš pěkné zrcadlo společnosti. I když podle rodinného práva je péče o děti rovnocenná zaměstnání a nepracující manželka má nárok na půlku výdělku manžela, v povědomí lidí to takto nefunguje. To, že si manžel, který peníze vydělává, odnese z manželství financí více, považují mnozí lidé podle průzkumů za spravedlivé. Asi proto se také mužům, kteří se snaží uniknout vyplacení manželky, daří najít „komplice“. Ti pomáhají muži s maskováním příjmu a nepovažují svou činnost za trestný čin (například zaměstnavatel souhlasí s tím, že bude muž dělat načerno nebo společník ve firmě spolupracuje na tom, že se naoko celé jmění společnosti převede jen na něj). Situace se netýká jen českých mužů. Podle amerického longitudinálního výzkumu Virginia Longitudinal Study (VLS) jsou příčinou špatné ekonomické situace ženy obvykle samotní otcové, kteří neplní finanční závazky vůči svým dětem. Podle tohoto výzkumu 25 % rozvedených otců neposkytovalo svým dětem žádné finance, 50 % platilo výživné jen nepravidelně a pouze čtvrtina jich plnila finanční závazky vůči svým dětem pravidelně a v takové výši, v jaké je vyměřil soud.

„Levný“ rozvod nerovná se výhra

Muži, kteří se snaží co nejrychleji a co nejlevněji z manželství vyvázat, mohou působit v naší společnosti jako vítězové, protože se jim to většinou podaří. Ve výsledku ale tak úspěšní být nemusí. Když si mnou ruce nad tím, jak „levně“ je rozvod vyšel, neuvědomují si, že kvůli jejich finančním trikům není jejich vztah s manželkou čistě uzavřen.

Na proslulé desce Herma Trismegista sepsal již v šestém století egyptský kněz patnáct tezí, které symbolicky popisují základní principy v životě: „Zemi je nutno oddělit od ohně, slabé od silného, jemně s velkým pochopením.“ Jinými slovy: je-li nutno lidi, věci či skupenství od sebe oddělit, je to možné. Rozvod někdy bývá jediné dobré řešení. Ale je třeba k tomu přistupovat citlivě a pro dobro všech zúčastněných dbát o to, aby se vše pečlivě uzavřelo. V případě, že se tak nestane, zůstává mezi exmanžely stále vztah, který můžeme nazvat vztahem dlužníka a věřitele. Muž se dostává do role jakéhosi pomyslného dlužníka, i když po něm nikdo nikdy dluh vymáhat nebude. Muži při aktu rychlého shrábnutí majetku netuší, že z dlouhodobého hlediska je být dlužníkem daleko těžší než být věřitelem. Ženy po překonání nejtěžšího období mohou velkoryse nad hrabivým manželem mávnout rukou, ale v mužích se špatné svědomí může probudit i po dvaceti letech a stále způsobovat vnitřní nepokoj. Vztah pro ně nebude náležitě uzavřený, a ač si to možná ani neuvědomují, bude jim bránit vstoupit čistě do vztahu dalšího. Dalším rizikem pak je, že děti, když dospějí, mohou situaci nahlédnout a otce odsoudit.

Autorka je dramaturgyně ČT a šéfredaktorka časopisu Rodina a škola.