Vy se starejte, já chci být dítě!

Mám rodiče. Jsou dva. Někdy by se mi hodilo jich mít víc. Určitě je vám jasné, o čem mluvím. Ale asi to má nějaký význam, že jsou dva a i to, že jsou muž a žena. Tomu všemu já moc nerozumím, jsem ještě malej. Naštěstí mám ještě další lidi, s kterýma jsem rád, třeba dědečka. Ten se mnou vyrábí lodičky. Mám i další oblíbence, co se mnou dělaj různý věci, ale než bych je vyjmenoval... ale mám je rád, to zase jo.

Maminka je hebounká a voňavá. Pro mě je rozhodně nejhezčí, na rozdíl od tatínka, ten moc krásy nepobral a je chlupatej. Navíc mě pořád škrábe vousy, což mě rozčiluje.

Do života jsem trochu vybaven. Řekl bych, že mám radárky. Beztak jste zvědaví, k čemu mi jsou. Hm, no napínat vás nebudu. Prostě poznám, kdy je to doma fajn a kdy ne. Radárky mi umožňujou vědět, že se něco děje s maminkou nebo s tatínkem nebo s oběma.

Sice nevím co, ale zato jsem z toho celý nesvůj. To se stane například, když se hádají. Nechápu, proč se nemůžou domluvit. Musím si je hlídat, kdo jiný by se o mě staral. Snažím se pomoct, aby bylo všechno jako předtím, ale ono to nějak nefunguje. Sem zoufalej a bojím se, že za to můžu já. Aspoň, že mě do toho netahaj. To už bych byl z toho úplně vedle.

Mám i jinou výbavu. Mám rád své rodiče. Dělám různé psí kusy a oni mě mají rádi a staraj se o mě. To se teda někdy divím, ale funguje mi to. Sem tam se mi povede i lepší kousek, a to mě pak zbožňujou a všude se se mnou chlubí. Když vím, že mě takhle mají oba rádi, jsem spokojenej, nemusím nic řešit a můžu poznávat svět.

Mám pocit, že mě rodiče dost vedou, což se mi, musím přiznat, v některých případech moc nepozdává. Například mi nedovolí sníst celou čokoládu nebo si brát domů bez dovolení Tondovy hračky. Asi si myslí, že potřebuju ukázat cestu, abych se neztratil a nebyl z toho velkého světa zmatenej. No budiž.

Že se o mě rodiče staraj, to už jsem říkal.

Ještě jsem neříkal, že je mám za to rád a že jsem úplně nejvíc rád, když jsou se mnou a hrajeme si. Mám představu, že to starání se a mít rád může klidně zvládnout i někdo náhradní, když holt nejsou ty rodiče. Mám pár takových kámošů a ti jsou v poho. To jsem tady chtěl poznamenat.

Zpátky k ty mý řeči. Co jsem se narodil, tak se kolem sebe náležitě koukám, abych byl ve světě zorientovanej. Zkouším napodobovat rodiče, jsou taky nejblíž, že jo. A navíc mi to jde nejlíp. Akorát mě štve, že mi někdy vyčítaj, co sami dělaj. Pak se v tom čerte vyznej! No a představte si, co z toho mého opičení vzejde - úplně se jim začnu podobat! Úplně teda zas až tak ne, to bych si vymýšlel, mám něco odjinud nebo i svého. Třeba ty výrazy, co jsem onehdá chytil od Tondy na pískovišti. Tondu už znáte, to je ten můj kamarád. To se teda rodičům vůbec nelíbilo, ale mě jo. Musím si taky prosadit svou.

Teďka bych se rád zase vrátil k těm podobnostem. To sem tady ještě nedořešil. Už při mém narození babička říkala, jak se podobám tátovi. To musel mít asi radost. Já jsem si podobnej nepřišel. Podobal jsem se jako mrně, teďka taky. To by mě teda zajímalo, jestli se rodičům budu podobat i jako velkej a hlavně ve věcech, co se mi moc nelíběj a hlavně, co s tím budu dělat. Asi bude dost fuška se toho zbavit. Asi mi to bude komplikovat život, tak snad mi moc těch ran rodina nezasadí a doufám, že pochytám dost toho dobrého. Řekl bych, že mi bude nějak rodina pořád v patách, i když tu nebude. A teď už myslím, že jsem toho tady řekl víc než dost.

Ještě moment, raději to všechno shrnu, budu stručnej. Já bych rodiče moc rád, abyste nebyli sobečtí, měli v hlavě i srdci místo pro sebe (no jo, musíte se mít taky rádi) a další lidi (tzn. toho druhého, mě atd.). Pracujte na sobě a dělejte, co vás těší a je to pro vás. Taky pracujte na vašem vztahu. Jó, říct navěky spolu rozhodně nestačí. A je fajn, když je vám spolu fajn, ne? Tak a teď mám ideální podmínky a nemusím vás zachraňovat a dělat vám rodiče. Uf, to se mi ulevilo. Můžete se v klidu starat o mě a já si můžu hrát a být dítě.