Máme ve školce dítě s postižením

Pro učitele je však tato situace velmi náročná. Některým učitelům chybějí teoretické znalosti, odborná podpora a ohodnocení ze strany vedení, kolegů, ale i širší veřejnosti.

Nejčastěji bývají do mateřských škol integrované děti s nerovnoměrným vývojem, poruchami vývoje řeči, děti s lehkým či středně těžkým mentálním postižením, poruchami autistického spektra (PAS), děti se zrakovým a sluchovým postižením. V bezbariérových školkách jsou v kolektivu zdravých dětí také děti s tělesným postižením.

PAS – mnohdy nečekaný problém

Podle zkušeností speciální pedagožky Lady Chaloupkové, metodičky osobní asistence občanského sdružení Rytmus, bývá v praxi největší problém v integraci dětí s PAS. „Učitelkám velmi často chybějí teoretické znalosti o tomto druhu postižení. Setkávám se s tím, že pedagožky nejednou přípravu na integraci takového dítěte podcení,“ vysvětluje metodička. Mnohem snazší bývá začlenění dětí s lehčím mentálním handicapem. Děti s Downovým syndromem například velmi pozitivně vnímají vlídný a laskavý individuální přístup, vcelku předvídatelně reagují, jsou schopné snáze navázat vztah, a cítí-li se v bezpečí, nemívají velký problém s přizpůsobivostí.

Reakce malých autistů však bývají odlišné, jak upozorňuje Lada Chaloupková, každé dítě s touto poruchou je jiné. Mnohé učitelky podle ní mají zkreslenou představu o projevech autistických poruch – často se například domnívají, že autista je ten, kdo vůbec nekomunikuje. „Tyto děti potřebují pevnou strukturu dne, protože se jinak ‚ztrácejí‘,“ říká odbornice. Potřebují jednotlivé činnosti, které v průběhu dne ve školce následují, rozfázovat a přehledně označit, aby se v nich mohly orientovat, aby věděly, co je kdy čeká. „Pomůcky k tomu vhodné jsou využitelné pro všechny děti – například denní kalendáře, kde je zaznamenána struktura dne pomocí piktogramů podle jednotlivých činností, ze kterých je pobyt ve školce složený. Když činnost skončí, dají děti symbol z kalendáře do košíku nebo krabičky a tak přesně vědí, co je daný den ještě čeká. Chlapci a děvčátka s PAS potřebují rozčlenění dne a úkolů detailnější, ale základní orientační body pomáhají všem.“

Pro děti s PAS bývá společná obtížná přizpůsobivost vůči změnám v pravidelném programu mateřské školy. Zatímco například návštěvu dětského divadla všechny ostatní handicapované děti zpravidla vítají, pro autisty je to problém. V podobných situacích je důležitá spolupráce s rodiči, aby doma i ve školce dítě na změnu pravidelného režimu předem připravovali.

Předem upozornit ostatní děti?

Jak kdy… „Pokud má do třídy přijít dítě s viditelným fyzickým handicapem, například na vozíku, nebo se smyslovým postižením, je samozřejmě vhodné, je-li na to čas, ostatní chlapce a holčičky na jeho příchod připravit, můžeme je upozornit, že s dítětem přijde i osobní asistent. Podle mých zkušeností ale nemá příliš smysl upozorňovat na lehčí mentální postižení. Děti ve věku mateřské školy nejsou schopny přesně identifi kovat, že některý ze spolužáků je na svůj věk mentálně opožděný. Časem samozřejmě přijdou na to, že se chová jinak, ale s tím se dá pracovat ve skupině průběžně,“ vysvětluje Lada Chaloupková.

Některé děti s postižením neumějí navazovat vztahy jinak než agresivním způsobem – s tím by učitelky měly předem počítat, včas zasáhnout, ostatním dětem situaci vysvětlit a postupně dítě učit navazovat kontakty jinak. I z tohoto důvodu je důležité, aby mateřská škola informovala o integraci rodiče zdravých dětí a tak se předešlo některým nepříjemným situacím, ke kterým by mohlo dojít. Je důležité, aby rodiče věděli o všem, co se ve třídě děje, jak integrace vypadá.

Někteří rodiče totiž mají obavy, že integrace probíhá na úkor péče o jejich potomky, že není dostatek času na všechny dosud provozované aktivity, že se omezuje vzdělávací část programu apod. V praxi tomu tak v drtivé většině případů nebývá, přesto je třeba situaci nepodceňovat a s rodiči mluvit, ukázat jim i přínosy, které má pro jejich zdravé dítě čas strávený s handicapovaným vrstevníkem (rozvoj sociálních kompetencí, tolerance, empatie atd.).

Pedagogická a osobní asistence

S dětmi se závažnějším postižením zpravidla na doporučení speciálněpedagogických center (SPC) a pedagogicko -psychologických poraden (PPP) přichází i asistent nebo asistentka, kteří bývají zaměstnancem školky a mají funkci pedagogického asistenta. V případech, kdy mateřská škola nestačí zažádat o dotaci na asistenta, nebo dítě potřebuje asistence více, než je navrženo ze strany SPC a PPP, může škole vypomoci naše sdružení, které zaměstnává osobní asistenty. „Asistenta nemívají například některé děti s poruchami pozornosti, s opožděným vývojem řeči nebo lehkým mentálním postižením, děti s těžšími poruchami zpravidla asistenta mají,“ dodává metodička osobní asistence občanského sdružení Rytmus Lada Chaloupková. Zároveň však upozorňuje, že asistent by neměl trávit všechen čas výhradně se svěřeným dítětem, protože by mohl jeho integraci paradoxně brzdit. „Dítě potřebuje i prostor samo pro sebe, přílišná péče omezuje rozvoj jeho samostatnosti. Úzkostlivá a nadměrně pečující asistentka může v dítěti posilovat přesvědčení, že bude mít stále někoho po ruce, kdo za něj všechno vyřeší, také může mít tendenci méně navazovat kontakty s ostatními dětmi. Asistentka by naopak měla podporovat vztahy mezi integrovaným dítětem a ostatními dětmi. Je skvělé, když se podaří využít situace, že ve třídě jsou dětem k dispozici dva dospělí, učitelka s asistentkou by se měly domlouvat společně na programu.“ V praxi ale spolupráce občas pokulhává. Někdy má asistentka tendenci mluvit učitelce do programu, jindy se pedagožka brání přítomnosti asistentky, protože se cítí kontrolovaná.

Jak řešit situaci, když si učitelka mateřské školy s asistentkou „nesednou“?

„Nejprve by se měly pokusit si všechno vyříkat za přítomnosti třetí osoby – tou může být například ředitel MŠ, metodik osobní asistence našeho sdružení, pracovník speciálního pedagogického centra apod. Pokud nepomůže jasné nastavení pravidel a spolupráce pedagožky a asistentky, je osobnostně obtížná, obvykle jdeme cestou výměny asistentky,“ uvádí Lada Chaloupková. „Měnit učitelku nebo vzít dítě z kolektivu, kde si už zvyklo, a dát ho do kolektivu jiného, nepovažuji za vhodné. To má na dítě negativní dopad, dětem trvá poměrně dlouho, než navážou vztahy s vrstevníky, učitelkou a získají pocit bezpečí. Pokud se to ve školce už podařilo, je z hlediska úspěšné integrace snazší vyměnit spíše asistentku. Právě kvůli snížení možných třecích ploch umožňuje naše občanské sdružení Rytmus ředitelkám, pokud chtějí, aby si asistentku pro dítě, které chtějí integrovat, vybraly samy. Zdá-li se nám dotyčná pro tuto práci vhodná, také ji jako asistentku zaměstnáme a vyškolíme.“ Videotrénink interakcí a individuální plán Při problémech s integrací postižených dětí může být zajímavým pomocníkem metoda videotréninku interakcí (VTI), kterou občanské sdružení Rytmus rovněž nabízí asistentům i učitelům. Tato metoda je zaměřena především na rozvoj komunikace. Asistentům i učitelům pomáhá v rychlejším navázání kontaktu s dítětem a následně jeho začleněním do kolektivu. Metoda VTI může také významně pomoci při tvorbě individuálního plánu. Pokud všichni zúčastnění souhlasí, může do třídy přijít videotrenér s kamerou. Podle domluvy se soustředí buď jen na integrované dítě s asistentem, nebo natáčí běžné dění ve třídě či situace, které jsou vnímané jako problémové. Je-li člověk ochotný podívat se sám na sebe a vidět, co může zlepšit a co raději dělat úplně jinak, je to velmi efektivní metoda, jak zjistit potřeby dětí. „Někdy si až při rozboru videozáznamu uvědomí, že není dobré, aby se asistentka věnovala jen integrovanému dítěti a učitelka ostatním dětem, ale že je třeba, aby s dítětem pracovala i učitelka, neboť ta je za vzdělávání dítěte zodpovědná,“ komentuje Lada Chaloupková.

Podle Lady Chaloupkové se v praxi často podceňuje i vytváření individuálního plánu pro tyto děti. Ten by měl vznikat ve spolupráci mateřské školy, SPC, rodičů a asistenta. „Vzhledem k tomu, že učitelky mají největší zkušenosti se zdravými dětmi, může se jim zdát, že dítě s postižením v průběhu pololetí či školního roku neudělalo žádný výrazný pokrok. Až konfrontace dřívějšího individuálního plánu se skutečným stavem ukáže, že dítě v určitých oblastech pokroku opravdu dosáhlo – to jen při každodenním kontaktu a ve srovnání se zdravými dětmi není tak výrazně patrné,“ dodává odbornice.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.