Mám strach, že se mé dítě ve školce bojí. Co když tam strádá?

Kdo z rodičů by si nepřál, aby jeho dítě bylo šťastné? Problém je, že mnozí dnešní rodiče jsou tak masírováni představou šťastného dětství, že se děsí chvil, kdy jejich potomek neprojevuje štěstí nebo aspoň spokojenost a dobře se nebaví.

Šťastné dítě je obvykle prezentované s radostným smíchem na rtech. Reklamou podpořená iluze ukazuje dítě, které je stále aktivní, vyhledává kamarády, asertivně jde za tím, co chce, s šibalským kukučem vám odpoví na každou otázku. Pokud vlastní syn či dcera takový není, někteří rodiče propadají obavám: Nevadí, když si tolik nehraje s vrstevníky? Každé ráno vidím, že ve školce stojí spíš opodál. Sice nebrečí, ale bojím se, že není šťastné. Proč si vesele nehraje jako jiné děti? Děláme něco špatně? Může za to složení dětí ve školce? Nebo snad učitelka?

Jednou je hůř, jednou je líp

„Každému dítěti se občas něco nelíbí. Někdy je spokojené, jindy méně, může být i vysloveně nespokojené. Něco má rádo více a něco méně. Někdy se mu daří a jindy ne. Někdy se na něj právem zlobíme, a někdy to schytá i tak trochu neprávem. Ale to všechno k běžnému životu patří, je to normální,“ říká poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. Jenže s tím, jak ubylo dětí v rodinách, mají otcové a matky příležitost své syny a dcery více sledovat. Do obecného povědomí se dostává mnoho informací o výchovných stylech a metodách, o citových a intelektových potřebách předškolních dětí – a je to samozřejmě dobře. Nicméně některé rodiče může ta „přemíra odpovědnosti“ za šťastné dětství jejich dětí svazovat. „V posledních letech bývá poměrně časté, že rodiče dítě sledují a v dobré víře hluboce přemýšlejí o detailech, kterým mnohdy přikládají větší význam, než jaký ve skutečnosti v životě dítěte mají. Skoro mu tím až znemožňují běžnou adaptaci na jiné než rodinné prostředí,“ konstatuje dětská psycholožka. Že má pětileté dítě slzu v oku, to ještě není důvod, aby se začal hroutit i jeho dospělý. Maminka odchází ze školky zoufalá, že se dcera ráno do třídy netěší, že se tam nadšeně nevrhá – a už neví, že za chvíli se na tváři holčičky objeví úsměv. „Pro předškolní věk je typické rychlé střídání nálad. Dětský pláč rozhodně není totéž co pláč dospělého člověka v depresi,“ upozorňuje odbornice. A přiklání se k tomu, aby o tom učitelky s rodiči mluvily. Co když není šťastný?

„Naše Vendulka se vždycky hned s každým skamarádila, od malička vyhledávala společnost druhých dětí a ve školce byla od tří let jako ryba ve vodě. Jenže Pavlík je úplně jiný. Hraje si spíš vedle druhých dětí než s nimi. Doma, když je se mnou, si vydrží hrát sám třeba dvě hodiny, ale nejsem si jistá, jestli je ve školce stejně spokojený. Nevím, jestli tam nestrádá. Neděláme chybu, že ho dáváme do školky? Neměl by mít spíš nějakou paní na hlídání?“ váhá matka dvou temperamentově odlišných dětí. Sama je také spíše extrovert jako dcera Vendulka a světu svého čtyřletého chlapečka tak úplně nerozumí. Zkušenost, již zpravidla učitelky mají, ale která chybí rodičům, říká, že i dítě, které je v dětském kolektivu spíše plaché a nesmělé, nemusí být automaticky nešťastné. Introvertně orientované děti mohou být naopak docela spokojené, když se nemusí přímo účastnit hry, ale zpovzdálí se zájmem pozorují dění. I ony vnímají podněty potřebné pro sociální učení a zrání, které by osamocené v dětském pokoji těžko hledaly.

Možná že váhající rodiče potřebují podpořit v tom, že opravdu nedělají nic zásadního špatně. Anebo možná dělají… „Vzpomínám si na tříletou Zuzanku. Rodiče ji potřebovali dát od ledna na celý den do školky, tak se rozhodli, že ji od začátku školního roku nechají, aby si na školku postupně zvykala – dávali ji tam po dohodě s ředitelkou od září vždycky na pět dní v měsíci. To je jedna z nejhorších možných variant – holčička se jakž takž adaptovala, pak ji ze školkového prostředí vytáhli a následně se musela adaptovat znovu. Fixují se tím chybné adaptační mechanismy – pokud jde o nesmělé, bojácné dítě, jakým byla Zuzanka, všechno je mnohem horší,“ varuje doktorka Halíková. Podobným – z pohledu rodiče zřejmě citlivým a pozvolným – způsobem dítě opakovaně uvádíme do náročné situace a zároveň mu znemožníme, aby si do svého vnitřního světa zabudovalo „vydobytá vítězství“. Bojácné dítě, které má s adaptací problémy, bude i po takto stráveném půlroce stále neadaptované. Pokud mu rodiče „dopřejí“ například i zážitek mikulášské besídky s návštěvou čerta, na kterou se děti společně s paní učitelkou delší čas připravují, může to jeho strach z prostředí mateřské školy značně posílit.

„Lepší je dát dítě do školky ve chvíli, kdy opravdu musíme. Jsme rozhodnuti a této skutečnosti musíme podřídit režim dítěte. Že se mu to nebude líbit, je přirozené, protože je to změna – a tu předškolní děti, zejména ty úzkostnější, hůř snášejí,“ dodává odbornice.

Když má problém hlavně máma

Pocity nejistoty, jestli je dítě ve školce dostatečně spokojené, jakož i váhání, jestli by nebylo přece jen lepší zvolit nějakou jinou variantu než návštěvu mateřské školy, mnohdy bývají spíš vnitřním problémem matky než odrazem objektivního strádání potomka v kolektivním zařízení. Zejména maminky jedináčků (zvlášť pokud jde o „vymodlené“ děti narozené po několika marných pokusech o umělé oplodnění) se hůř smiřují s tím, že dítě – z jejich pohledu ještě tak malé – by měly „pustit do světa“ a vzdát se výhradního vlivu na jeho vývoj. „Často nejde jen o to pustit k dítěti i jiné lidi. Roli může hrát také obava, že pod vlivem jiného prostředí a zážitků, které s námi bezprostředně nesdílí, se dítě může začít vzdalovat. A maminka si najednou není jistá, jestli je to dobře,“ upozorňuje dětská psycholožka. Z vývojového hlediska to samozřejmě dobře je, nicméně pro mnohé ženy to může být náročná situace, která vyžaduje utřídění vlastních hodnot. Je tu spokojený a těší se, že vám může namalovat obrázek, že vám ukáže, jakou umí novou písničku – podobná slova tenhle typ maminek obvykle potěší.

Obavy rodičů může podle doktorky Halíkové posilovat i to, že dítě, které je doma dynamické a jisté, se ve školce chová zdrženlivě a bojácně. Mají pocit, že vidí jiné dítě – a mají hrůzu, že se to v osobnosti jejich potomka negativně promítne. Přesto nemusí jít o žádný vážný problém. „Doma má dítě ‚zmáknutou‘ sociální realitu, nemá pocit nejistoty, jestli se neztrapní, jestli bude přijaté, protože má pozitivní zkušenost. Jenže ve školce se setkává se spoustou jiných názorů, ‚osahávání‘ téhle nové sociální reality nejistému dítěti chvíli trvá. Přestože mu zkušená učitelka dokáže pomoct, rodič může mít zpočátku pocit, že tam dítě není tak šťastné,“ vysvětluje Ivana Halíková. Zkrátka něco za něco – nové podněty, nové zkušenosti vyžadují zpočátku víc energie, ale zároveň svět předškoláka obohacují. „Pokud je dítě doma bezprostřední a veselé, časem takové bude i v kolektivu,“ dodává psycholožka.

Speciální kapitolu tvoří rozmazlené děti, které doma nemusí dělat nic, respektive mohou dělat cokoli. Řád v mateřské škole je jim logicky „proti srsti“, brání se mu, pláčou, jsou nespokojené. Někteří rodiče to mylně přičítají jejich úzkostnosti. „Ve skutečnosti je to nevychovanost,“ nebere si servítky psycholožka Halíková. „Takové děti se zatím nenaučily ničemu čelit. Právě pro ně je školka přímo indikovaná. Pokud je rodiče doma nenaučili pravidlům a řádu do tří let, je dost malá šance, že je to naučí v pěti nebo v šesti letech. Vrstevnický kolektiv a učitelka, která takovému dítěti ukáže, jak se srovnat se sociální realitou, je pro jeho budoucí život přínosem.“ Rodiče přitom mnohdy opravdu netuší, že něco nezvládli. Hovor s nimi je vhodné v přátelském tónu stočit na řád, který vládne doma – jak dítě obvykle usíná, jak se stravuje. Pokud se učitelka dozví, že čtyřleté dítě si u stolu vybírá se tří chodů, hodinu po uložení vylézá z postele a nakonec spí společně s rodiči, měla by matce či otci kulantně sdělit, že tímhle způsobem se „úzkost“ nevyřeší a že by měli společně v láskyplném prostředí pracovat na upevnění řádu.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.