Článek se mi vůbec nelíbí

Článek se mi vůbec nelíbí.

Připadá mi, jakoby autorka neměla vlastní děti a tím pádem ji chybí jedinečná a vlastní zkušenost.

Absolutně nesouhlasím s názorem, že "Zejména maminky jedináčků (zvlášť pokud jde o „vymodlené“ děti narozené po několika marných pokusech o umělé oplodnění) se hůř smiřují s tím, že dítě – z jejich pohledu ještě tak malé – by měly „pustit do světa“ a vzdát se výhradního vlivu na jeho vývoj." Podle mě je to nesmysl.

Já teda nemám děti nijak "vymodlené", oba se podařili téměř na první pokus, ale pustit je do světa jsem se je "bála" teda taky. Ta obava o to, jak zvládnou celý den bez mámy - záleží na povaze mámy a ne na tom, jestli je dítě "vymodlený jedináček" nebo ne. Každá rozumná nebo "normální" či jak to nazvat máma - když ráno pádí do práce, tak stejně přes den na dítko myslí, co asi ve školce dělají, jestli šli ven atd. atd.....

Můj první syn - do svých sedmi let jedináček - zvládal školku a odloučení mnohem líp než mladší. Povahově jsou absolutně rozdílní. Starší syn - o kterém by kdekdo řekl, že je to "rozmazlený jedináček" - tak by se pro druhé rozdal, je naprosto nesobecký, obětavý a naprosto nenáročný (bude mu 13). Mladší syn - ten je banaopak "rozmazlenější", ve školce celý první rok každé ráno prořval (když jsem odešla - byl úplně v pohodě a odpoledne nechtěl jít domů) a můžu říct, že teprve letos, kdy je předškolák, tak si teprve teď jaksi "zvyknul".

Nevím, nebudu to dál "rozmazávat" - podle mě je to dost nesmyslný a běžné praxi odtažený článek.