Syn mi chybí každý den

Všiml jsem si, že do Děti a my o rozvodu píší výhradně ženy. Možná je víc čtenářek než čtenářů, nebo je to tím, že muži se se svými pocity a osobními tématy neradi svěřují. Ale pohled muže - otce mi tu chyběl, a proto jsem se rozhodl podělit se o svůj „rozvodový příběh“. S bývalou ženou, které budu říkat Zdena, jsem se znal od školy. Byla z vedlejší vesnice, chodili jsme spolu do třídy i do vodáckého oddílu. Odedávna jsme si spolu rozuměli, přestože já jsem byl vždycky uzavřený introvert a ona veselá a společenská. Bylo tak nějak samozřejmé, že se jednou vezmeme. Oba jsme věřící a v osmnácti letech, hned po maturitě, jsme se rozhodli vstoupit do manželství. Nebylo na co čekat, říkali jsme si. Měli jsme ideály a velké sny.

Přáli jsme si velkou rodinu a jednoduchý, skromný život.

Já jsem dálkově studoval a chodil na brigády, Zdena pracovala. Opravovali jsme domeček po prarodičích. Ačkoliv jsme to nečekali tak brzy, za dva roky už byl na světě náš syn. Byli jsme šťastní a tvrdě jsme pracovali, abychom se uživili a zvelebili dům. Zdena se po mateřské vrátila do práce a já po státnicích nastoupil do dobrého zaměstnání. Bohužel jsem musel dojíždět a tak jsem už neměl na rodinu moc času.

Na ženě byla péče o syna a domácnost i práce. Často byla nespokojená, stěžovala si, že si nic neužijeme, jen pracujeme a pracujeme. Ale já to nechtěl slyšet, jen jsem se o to víc snažil, abych vydělal peníze, a co nejdřív jsme doopravili dům. Mnohem později mi došlo, že jsem Zdenu se všemi starostmi a trápením nechal samotnou.

Jednoho dne mi Zdena oznámila, že se zamilovala do kolegy v práci, že už má dost věčné dřiny a že se k němu stěhuje i se synem. Vůbec jsem to nechápal. Takové věci se přece nám stát nemůžou! Zhroutil se mi svět. Všechno pak šlo jako ve snu. Rozvod, rozdělení majetku, dohoda na tom, jak se budeme vídat se synem… Mám na tu dobu jen málo vzpomínek, poprvé v životě jsem se opil, strašně jsem žárlil, čtrnáct dní jsem nebyl schopný jít do práce.

Dva roky po rozchodu jsem se už smířil se situací. Další manželství pro mě nepřichází v úvahu. Slib, který jsem dal před Bohem, porušit nechci. Kolegové v práci si mě dobírají, ale v tomhle mám jasno.

Říkám si, že se přece jen může stát, třeba za rok, za dva, že se Zdena vrátí, a když ne, nic s tím nenadělám.

Jediné, co mě trápí pořád, je to, že nevidím vyrůstat svého syna tak, jak bych si přál. Zdenin přítel se o něj sice stará, má ho asi rád a je na něj hodný, a já se se synem vídám jednou za čtrnáct dní o víkendu, a když se dohodneme, tak i častěji, ale cítím, že je to málo. Vím, že když má nějaký problém, nebo se chce naopak s něčím pochlubit, nejsem tam já, ale jeho nevlastní otec. Mám se synem hezký vztah, ale chybí mi takový ten normální všednodenní rodinný život. Když jsme spolu, je to spíš volný čas, ani není možnost ho nějak „vychovávat“.

Už se mě několikrát zeptal, proč jsem si už nenašel nějakou „kamarádku“ a proč žiju sám. Na tu otázku jsem mu neuměl odpovědět. Jednou jsem mu vysvětloval, že mám pořád rád mámu, ale on z toho byl nakonec smutný. Zdálo se mi, že jsem toho na něj v tu chvíli naložil moc. Teď se snažím se ze všech takových otázek nějak vykroutit. Doufám, že to jednou pochopí sám, a že náš vztah tím, že jsme se s jeho mámou rozešli, nakonec neutrpí.

(jméno redakčně změněno)