Re: Ve školce hodná, doma zlobí jako nikdy

Jano,

na Chůvu v akci jsem koukala asi jednou a velký dojem na mě neudělala.
Formulovat pravidla...hm...hodnotit - to se u nás fakt moc neprovozuje. Pravidla my celkem známe - kéž by to bylo tak banální. Někdy je to posouvání hranic a testování, co si můžu dovolit, ale jindy opravdu spíš temperamentová záležitost a iracionální zpracování zážitků – v dobrém i špatném smyslu. Někdy je to na pár facek, jindy to není asi úplně jeho vina - přeměna negativních i pozitivních energií, vypnutí vědomé kontroly...
Děti jsou složité, jsem opatrná. Předevčírem šel do školky (chodí do nové, ale je dost v pohodě - snad nejen zdánlivě) - pospíchali jsme - nejdřív vozím velkého, potom malou. Sedíme v šatně, kluk se loudá loudá, ( „on mi to snad dělá naschvál, zmetek…“)…. a najednou mi podává peříčko. Křičím na něj, že pospíchám, a najednou koukám – kluk má slzy v očích a povídá: "ale tohle peříčko bylo největší ze všech, který jsem našel...."
Proč to píšu – nechci trestat dítě za to, že vysílá signály. Něco je zlobení a něco ne tak docela.