Re: Školka a dvouleťák

Ivko, asi narážíš na to, co psala Eva. Ale já ti můžu s klidem napsat, že mé děti po týdnu nemoci a tedy zavření doma taky bečeli, že už chtějí do jeslí. Chyběli jim kamarádi a kolektiv obecně. Zvlášť dcerka se narodila jako "člověk kolektivní". Nešlo o to, že bych jim nepřipravila program, věnovala jsme se jim hodně a oni se nenudili. Ale chyběli jim děti. Prostě chtěli společnost. Jsou děti, co společnost chtějí už od malinka. Na druhou stranu, chodili do jeslí jenom na dopoledne, spát tam nechtěli. Prostě se jim líbilo jít si na dopoledne hrát a po obědě jít s maminkou domů. obě strany byl spokojené, jak matka, tak děti.

Já jseme šla na půlúvazek v jejich roce. Doma bych zešílela. Děti jsme chtěla, předpokládala jsem, že s nimi budu do tří let. Po roce a půl s dcerkou jsem s obrovskýma výčitkama svědomí nastoupila na půlku. A pochopila, že to byl naprosto geniální tah. Doma jsem se totiž během roku změnila ve vyčerpanou trosku, která neměla z ničeho radost, na nic se netěšila a dítě jí začalo těžce lézt na nervy. Dcerka byla extrémně nespavá, v sedmi měsících už začala chodit, velmi brzy mluvit a rozhodně se s ní nedalo dělat nic dospěláckého. K tomu manžel na cestách a babičky-nehlídačky. Tedy 24 hodin denně na krku živé komunikativní dítě, které přes den spalo cca 20minut. Režim obou mých byl nastaven tak, že vstávaly v 5:15 ráno. spát se jim chtělo kolem sedmé večer, já usínala únavou nejpozději v 20:30. Jasně, chodily jsme ven, do MC, cvičit.. Ale bylo to málo. Já nejsem typ ženy, která ráda vaří a uklízí. Vařím, neb je to potřeba, uklízím, neb je to potřeba. Ale i po těch letech to s radostí přenechám někomu jinému. Ráda se věnuji dětem, ale potřebuji čas, kdy nemusím být ve střehu a nemusím odpovídat na dětské dotazy. Tak jak píše Eva, dostala jsem se do depresí a rada psychiatra zněla - jděte do práce na částečný úvazek, doma se z toho nedostanete.