Re: Jak to chodí u nás na interně

Modřinko, tohle je ale o pocitu těch bližních i pacienta.

Takový příklad, co jsem měla hezké léto, sama s nemocnejma dvojčatama doma a babičku (mojí) brnkla mrtvička. Dneska už vím, jak to vypadá a už bych neváhala, ale babí se tak bránila. že jí nic není... no, když pila čaj a tekl jí z toho rtu, zavolala jsem první místní lékařce, když babí ujížděl úsměv, jsem byla fakt v háji, ale když začala - asi nehezké, - ale reálné - slintat.... fakt jsem byla docela v HAJZLU.
Mezitím jsem volala místní praktické, tak přijďte.... no, tak dostaneš člověka s odvařenýma kyčlema, dezorientovanýho, otevřené berce a doma dvě "horečkou zdivočelý prepusbententy"....


PAK JSEM NEVYDRŽELA A VOLALA 112, PRO RADU... A TAK MNE SETŘELI...
ta hospitalizace byla docela akutní a když babí odváželi, tak mi řekla, že to ode mne nebylo hezký, že mi, když tam umře fakt neodpustí, dodneška jsem z toho pocitu opocená, ale babču vyhrábli rehabilitacema z mozkové mrtvice, vyléčili bércáky skoro úplně... a akutně to babí podělává tím, že odmítá mé pokrokové červy....

Nemocnice, na kterou hodně lidí nadává a babí se bojí přiznat, že v Praze jí to léčili jinak. Takže bércáky už má zase až na kost.