Re: Kazašské vlivy v ruské próze

Veřejnosti jsou známé mnohé historky o letech "kosmonautů - fantomů", a také množství senzačních "odhalení" v souvislosti s lety Američanů na Měsíc. Vyjmenovat, ale, alespoň desítku psíků, kteří toto vše zahájili, to je nad síly mnohých. Přitom historie prvního kosmického oddílu je podivuhodná, a, domnívám se, že není nezajímavá.

Krásní psíci Bělka a Strelka prvními, samozřejmě, nebyli. Nebyla první, ani z jakéhosi důvodu méně známá Lajka. Čí osud nastolil před rodiče sovětské éry složitý problém: jak objasnit dětem, co se stalo s psíkem?

Historie sovětské psí kosmonautiky byla zahájena již v posledních letech války, a to startem medicínsko biologického kosmického programu. První živé inteligentní tvory vyslali do stratosféry Američané koncem 40. let. Byli to makakové (Rhesus), a tyto lety končily, bohužel, tragicky. Jurij Nikulin vyprávěl, jak přibližně v tu dobu v jednom cirkuse vystupoval známý drezér opic Kapellini. Po skončení jednoho vystoupení ho vzali stranou lidé s výrazem tajemna ve tváři. Dlouho spolu besedovali o výcviku opic. Objasnili si, že všechny fantastické triky jeho svěřenců, jsou výsledkem velmi dlouhého a složitého výcviku. S přihlédnutím k tomu, že bylo zapotřebí brzy naučit opice na injekce pro případ náhlé bolesti, byla potřeba na výcvik několik měsíců. Kromě toho opice velmi těžce zvládají stresové situace. Kdesi v přístavu skončila jedna z opiček, když slyšela hlasitý hukot rakety... Na základě závěrů besedy bylo rozhodnuto obejít se bez opiček, a jít vlastní cestou.

Podmínky pro výběr zvířat byly jednoduché: bylo třeba nevelkého savce, s benevolentním vztahem k lidem, ale při tom nerozmazleného domácím chovem; snadno učenlivého, trpělivého, přátelského, a přitom mu neměl vadit hluk, vibrace a další stresové faktory. A, bylo žádoucí, aby sovětská fyziologie měla dostatečné zkušenosti s takovými zvířaty. Kromě toho, zvíře by mělo být "okouzlující" - jednomu z nich bude dopřáno stát se světovým hrdinou. Nic lepšího než podmoskevské voříšky si prostě nemohli vybrat.

Nyní je směšné představit si přísné pracovníky speciálních služeb, jak přijímají psy a z nich dále vybírají nejvíce zdravé a přátelské; psy, kteří vyhovovali požadovaným rozměrům nakládali do auta a zavezli neznámým směrem. Tehdy se takové divné, spekulativní otázky nedávaly. "Neznámý směr" končil bránou stadionu "Dynamo", v bývalé restauraci "Mauritánie", blízká vilka patřila tehdy Institutu letecké a kosmické medicíny. Všechny experimenty byly přísně tajné. Psy, pravda, "nezavázali" k tajné spolupráci, a ti se snažili vyklouznout na návštěvu ke spolupracovníkům institutu. Celkem bylo v prvním kosmickém oddíle 32 chvostnatých kosmonautů.

Psy učili plnit příkazy, nosit oblek, zvykat si na speciální žlábek, připomínající obytnou sekci rakety, snášet přetížení, hluk, vibrace a šum. Implantovali jim snímače a krkavici vyvedli do samostatného kožního váčku, aby bylo snadnější snímat údaje. Již v této etapě bylo jasné, že voříšci byli nejlepším výběrem: ke všem tréninkům a pokusům přistupovali naprosto klidně.

První vzlet psů na suborbitální dráhu se uskutečnil 22.7.1951 na polygonu Kapustin Jar, 10 minut před rozbřeskem. Geofyzikální raketu R-2A s "kosmonauty" Dezikem a Cyganem plánovali vyslat do výšky 110 km; potom se motor vypne a raketa dorazí do kosmického prostoru. Hlavní část se zvířaty se oddělí a začne volně padat k Zemi. Ve výšce 7 km se jí otevře padák. Medikům se plán zdál fantastický, ale hlavní konstruktér S.P.Koroljov věděl o analogických pokusech Američanů.

Bylo rozhodnuto vysílat psy ve dvojicích, protože reakce jednoho zvířete je čistě individuální. Dezik s Cyganem byli ve skupině nejklidnější a nejvíce trénovaní. Do schránky je umísťoval osobně vedoucí medicínského programu V.I.Jazdovský. Z jeho vzpomínek: "Hodinu před stratem jsem s mechanikem Voronkovem vyjel výtahem na horní lávku k raketě, naproti vstupnímu poklopu hermetické kabiny. Všemi předstartovními operacemi nahoře, jsem byl pověřen na přání S.P.Koroljova. Podle jeho návrhu bylo jako závěr Státní komise zapsáno: "Závěrečné vystrojení a prověrka před startem byly uloženy osobně V.I.Jazdovskému". Vždy jsme se sami snažili prověřit, oťukat každý spoj, ne proto, že bychom jiným nevěřili, ale abychom byli klidnější"...

Raketa se dostala do výšky 87.700 metrů, během 15 minut se padák snesl nedaleko od místa startu. Podle pokynů Koroljova měli jako první k místu přistání dorazit pouze medici, ale, s vědomím vysokých funkcionářů z různých ministerstev a akademií byl tento pokyn porušován. První významný úspěch sovětské kosmické medicíny nastal současně s křikem lidí, kteří obstoupily kabinu: "Živí! Jsou živí! Štěkají!..." Po vyndání z pouzdra psi běhali a lísali se k lékařům. Všichni se radovali, ale nejvíce ze všech se radoval S.P.Koroljov.

Spolupracovník institutu Alexandr Dmitrijevič Serjapin, který pracoval se psy na polygonu vyprávěl, že když vyndali psy z kabiny, všichni se divili, když takový seriózní muž, hlavní konstruktér, vzal Dezika i Cygana, a radostně s nimi pobíhal okolo pouzdra. On osobně odvezl psi do výběhu, ke kterému, nehledě na protesty mediků, zjišťujících následky letu, ihned začaly proudit zástupy lidí. Tento úspěch oslavil celý polygon druhý den na pikniku se šašlikem a dvěma soudky piva.

Dezik i Cygan zvládli stres a přetížení výborně - žádné výkyvy ve zdravotním stavu ani v jejich chování nebyly zaznamenány. Dezik se podíval do stratosféry už za týden znovu, spolu s novou kolegyní Lisou. Zpočátku šly pokusy bez problémů, ale... bílý vrchlík padáku na nebi pozorovatelé, bohužel, neuviděli. Systémy pracovaly chybně a pouzdro se psy se rozbilo. Takto byl otevřen seznam obětí kosmonautiky...

Brzy po tragédii prvního "kosmonauta" Cygana vyčlenili z programu. Vzal si ho k sobě předseda státní komise akademik Blagonravov, u kterého prožil dlouhý, pestrý a plodný život - jeho "kosmická" štěňata potom dávali jako vyznamenání za zvláštní zásluhy.

Do jara 1961 bylo provedeno ještě 29 startů. 10 psů zahynulo z důvodů závad na padákové systému, selháním života zabezpečujícího systému, nebo rozhermetizováním kabiny s pouzdrem. Každou tragédii brali spolupracovníci jako osobní. Nemohli se chovat k psíkům jako k pokusnému materiálu. Prakticky každý medik v týmu měl svého oblíbence, vidět jeho smrt bylo velmi těžké. Také desítky roků poté se slzami v očích vzpomínají na své chovance, ale touto etapou bylo nutné projít. Každý neúspěch měnil další plány výzkumů. Lety se stávaly bezpečnějšími nejen pro psy, ale i pro člověka.

Někteří hafani letěli dvakrát, třikrát, i čtyřikrát ale, a to je překvapující, zkušení výzkumníci zcela klidně zvládli přípravu k dalším letům, i když by se zdálo, že si musí pamatovat nepříjemné zážitky z prvního letu. Fenka Otvažnaja - v překladu Odvážná) dostala svoje jméno po svém čtvrtém úspěšném letu.

V létě 1954 byla zahájena nová etapa programu: v podmoskevském Tomilinu připravovali psy na ověření systémů vnější záchrany ve volném kosmu. Plátěný postroj kosmonautů vyměnili za skafandr s padákem. Prvně toto vyzkoušeli Ryžik a Lisa, Lisa "druhá", jiná než výše uvedená). Toto byl nesrovnatelně složitější let. Ve výšce 100 km katapult vypustil Lisu v psím skafandru do volného prostoru. Otevřel se padák zvláštní konstrukce, který umožnil funkci tam, kde se vrchlík nemá o co opřít (= padák ve vzduchoprázdnu). Ryžik pokračoval v pádu spolu s kabinou do výšky 45 km, kde ho "vystřelili". Následkem pádu dosáhl téměř rychlosti zvuku; skafandr zpomalil padák ve výšce 7 km. Nyní, když známe výsledek experimentu je trochu děsivé dívat se na videozáznam tohoto letu, kde se psi, chránění pouze ve skafandru vydávali do neznáma. Obě přistání psi zvládli bez úhony. Vědci se radovali z návratu svěřenců a "kosmonauti" z obyčejné pozemské klobásy od lékařů.

Ryžik (v překladu Zrzek) zemřel za dva týdny. Lisa (v překladu Liška), oblíbenkyně Serjapina, která ho věrně doprovázela na společných procházkách letěla znovu již v únoru r. 1955. Při vzletu se dráha rakety vychýlila na stranu, stabilizátory zareagovaly příliš prudce a psi byli "vyhozeni" z kabiny. Serjapin ji (Lišku) pochoval ve stepi, ačkoliv něco podobného nebylo přípustné: žádné pohřební rituály nebyly...

Kromě tragédie s "prvním oddílem" se staly i skutečně kuriózní situace. V průběhu jednoho ze startů v r. 1951 se na polygonu nacházeli pouze psi z připravované posádky, ostatní byli v Moskvě a připravovali se na další etapu výzkumů. Když v předvečer letu vyvedl psy laborant na procházku, psík jménem Smělý (v překladu Odvážný, Smělý) se utrhl z vodítka a utekl do stepi. Překvapený laborant se pokoušel dohnat uprchlíka, ale po psíkovi jako by se slehla step... Když se už chystali připravit hlášení Koroljovovi, kohosi napadla myšlenka: poblíž jídelny vojáků je spousta voříšků! Tam by bylo možné vybrat podobného psíka - a do rakety s ním!

Vhodného psíka našli, navěsili na něho snímače a fakticky udělali z jídelního dojídače "kosmonauta". Dostal přezdívku ZIB (v překladu náhrada zmizelého Bobíka). Ve zmatku si zpočátku ani nevšimli, že pes je vlastně ještě štěně. Manipulaci s navěšením snímačů zvládl kupodivu klidně, a i když se při letu trápil více než již zkušení borci, dostal rámus, přetížení a stav beztíže podle plného programu - a experiment zvládl dobře. Psi úspěšně přistáli a Koroljov se velmi podivoval, když ve schránce uviděl neznámého psa. Zdůvodnění záměny mu řekli, ale v oficiálních výkazech se ZIB stal předem vybraným, ale nepřipraveným účastníkem programu, kterého speciálně vypravili na let, aby prověřili reakce netrénovaného psa.

Smělý se ale z "nedovoleného opuštění areálu" vrátil až po startu... ZIB se dalších letů už neúčastnil; také jeho si vzal k sobě Blagonravov.

V listopadu 1954 v jednom z pokusů katapultáže vznikla nešťastná událost: padák s psíkem Malyškou (v překladu Brouček) se vlivem větru snesl jinam, a pátrači ho v předpokládané oblasti prostě nenašli. Ukázalo se, že padák odřízl a ukradl místní pasák a samotný skafandr bylo složité rozpoznat. Pes, který dlouho ležel se v první moment vyřítil vykonat své osobní potřeby...

Počátkem r. 1956 byly zahájeny práce na nové etapě projektu - orbitálním letu. Bylo třeba rozpracovat kabinu a systémy zajišťující život tak, aby zvíře vydrželo alespoň 30 hodin. Kosmonauti-psi současně přešli na druhý plán: "kosmická toaleta" - ukázalo se, že je jednodušší připravit ji pro člověka. Zezadu v kombinéze vyvedli trubičku a všechny výkaly se hromadily ve vaku se zvláštní, dobře savou trávou. Na krmení byl vyvinut speciální dávkovač, který dvakrát denně dávkoval kašovitou stravu s nezbytným množstvím tekutiny. Již v té době dosahovali psi výšky 450 km. Bylo zřejmé, že hodnoty přetížení, vibrace a hluku jsou pro psy na horní hranici únosnosti, ale působení stavu beztíže po delší dobu ověřeno ještě nebylo. Proto bylo třeba uskutečnit orbitální let.

4. října 1957, jak známo, byla vypuštěna první umělá družice Země. Připomeňme, že mohla být vypuštěna ne malá koule s anténami, ale loď-laboratoř se psem na palubě. První tak byl "bezduchý" Sputnik (prostějšij sputnik -1), ale již tehdy bylo jasné, že jako druhý poletí pes. Tento start plánovali odtajnit; účastníci projektu v době mezi dvěma historickými orbitálními starty pociťovali neskutečnou eufórii, do práce se neustále zapojovali noví vynikající specialisté, kterými se obklopil Koroljov. Později přiznal, že tento měsíc byl nejšťastnější v jeho životě: jeho bláznivé sny kosmického romantika se odpoutaly za hranice stratosféry. Zbývalo pouze jediné "ale": Chruščov potřeboval start psíka na oběžnou dráhu co možná nejdříve, ale systémy návratu kabiny na Zemi byly tehdy pouze rozpracované. Uchazečů na kosmický let bylo několik, a všichni věděli, že právě ten, kterého jméno vejde do historie se domů nevrátí.

Nejprve vybrali již dvakrát letící Albínu, ale slitovali se: měla tehdy roztomilá štěňata. Závěrem se shodli na Lajce. Albína se stala její náhradnicí, a na třetí uchazečce Mušce zkoušeli systémy zajišťující život na Zemi.

Lajka byla hodná fenka - vzpomíná Jazdovský, - tichá, velmi klidná. Před odletem na kosmodrom jsem ji jednou přivezl domů a ukázal ji dětem. Hrály si s ní. Chtěl jsem pro ni udělat něco příjemného, vždyť měla před sebou už jen krátký život.

Nyní, s odstupem mnoha let, vypadá let Lajky jako velmi "obyčejný", ale zajisté to je historická událost. Chceme připomenout lidi, kteří připravovali Lajku k letu, kteří spolu s tisíci dalších psali první stránky historie praktické kosmonautiky. Tato jména je možné vyhledat ve specializovaných časopisech a knihách, ale většina o nich nikdy neslyšela. Souhlasíte, ale, že je toto nespravedlivé. Lajku, tedy, k letu připravovali: Oleg Gazenko, Abram Genin, Alexandr Serjapin, Armen Gjurdžian, Natálie Kozaková, Igor Balachovský.

Přesně za 7 hodin po odstartování musela Lajka zemřít. Konstruktéři vymysleli injektor, který jí dá smrtelnou injekci. Ve skutečnosti vše proběhlo mnohem hůře. Nejdříve z důvodů poruch raketa s již umístěnou Lajkou prostála v listopadovém mrazu tři dny. Na příkaz Koroljova kabinu ohřívali hadicí s teplým vzduchem. Nedlouho před startem se Jazdovskému povedlo přemluvit Koroljeva rozhermetizovat na chvilku kontejner-kabinu, a Serjapin dal Lajce napít vody. Z jakéhosi důvodu se všem zdálo, že Lajka chce pít. Obyčejnou pozemskou vodu.

3.listopadu 1957 Lajka odstartovala z nového polygonu, který později nazvali Bajkonur a dostala se na oběžnou dráhu. Tiskové agentury celého světa předávaly novinky o stavu fenky ještě několik dní... Nejdříve se na oběžné dráze cítila dobře, medici obdrželi nejcennější informace, že dlouhodobý stav beztíže nemá vliv na funkci srdce a dýchání. Pro občany to bylo vítězství. Pro mediky však osobní tragédie. Sputnik s Lajkou se nacházel na slunečné straně delší než předpokládanou dobu, a již po několika obletech Země Lajka zemřela vlivem přehřátí. Ale po celý týden se připravovaly pro SMI svodky o skvělém stavu psíka... Slovy Olega Georgijeviče Gazenka: tehdy jsme nejen nemohli vrátit Sputnik na Zemi, ale ani jsme nevyvíjeli systémy odvodu tepla. Dva malé ventilátory v kabině byly neúčinné.

Druhý sovětský sputnik s uhynulou Lajkou shořel v atmosféře až na jaře r.1958. Serjapin vyprávěl, že od nich později potřebovali napodobit podmínky v kabině Lajky v laboratoři - obětí čehož se stali ještě dva chlupatí výzkumníci...

Po tomto letu byla přijata dvě důležitá rozhodnutí, zaprvé: člověk může pobývat na oběžné dráze již brzy, zadruhé: všechny nevydařené starty se psy utajit.