Nikdo mě nemá rád

Mi dneska řekla dcera a mě to docela dost mrzelo.Je pravda že po narození mimča na ní mám méně času než dříve,kdy jsem se jí věnovala opravdu hodně.Nyní to prostě nejde,přibyla péče o mimi a někdy jsou dny kdy nestíhám to co bych potřebovala,přesto se snažím aspoň na chvíli si na ni udělat čas.Bratříčka sice moc miluje,ale zároveń na něj asi žárlí,i když to nedává nijak najevo.Ale já se snažím dát jí maximum lásky a péče,během dne ji často pohladím,pomazlím,říkám jí že jí mám ráda,téměř každý večer čteme,pak ji pomazlím ještě v posteli,povídáme si....Sanžila jsem se jí vysvětlit v čem spočívá láska,ale v šesti letech to ještě nejspíš nechápe.Nevím co by chtěla víc.Nic mi k tomu nesdělila,nevím jak a proč k tomu dospěla,každopádně mě to opravdu dost zamrzelo,protože pro ni dělám-tedy aspoň podle mého-hodně a myslím že i lásky má dostatek.Jak by si to představovala ona mi neřekla.Tak nevím zda jsem to měla vzít jako nějaký pokus něčeho dosáhnout,nebo s tím pocitem skutečně žije,ale chtěla bych aby věděla že ji mám opravdu ráda.Nevím ale co jiného bych ještě měla dělat než co dělám dosud.Myslíte že to má souvislost se žárlením na mimi a že je třeba ještě více pozornosti?Nebo je to spíše tím že si ještě nedokáže srovnat,jak se projevuje rodičovská láska?Pořád na to jak mi tu větu řekla musím myslet.