Někdy i netová diskuse pomáhá najít cestu:-)

Díky všem za názory a povzbuzení, myslím, že mi to docela pomohlo. Někdo sice psal, že tady to nevyřeším, to je pravda v tom smyslu, že asi nikdo mi tady nenapíše dokonalou universální radu, ale tu mi nedá ani žádný odborník. Na druhé straně je docela dobré si tímto způsobem utřídit myšlenky a zkonfrontovat je s názory druhých, mě to pomáhá to řešení najít.
Když jsem nyní byla na semináři Dlouhé cesty, říkala ta paní psycholožka jednu důležitou věc: (cituji ze skript, která jsme k tomu dostali) zarmoucení rodiče nepřestávají truchlit, i když intenzita jejich smutku se v průběhu času mění, je to nepředvídatelné a je to na celý život. Pro takovou bolestivou ztrátu neexistuje žádný časový harmonogram, žádná zřetelně odlišitelná stadia smutku. Bolestná ztráta matky i otce je celoživotní proces opětovného přizpůsobování se realitě života se ztrátou, opětovného učení se žít bez dítěte. Rodiče obvykle nepřetrhávají své citové vazby k zesnulému dítěti.
A to je přesně to, co já i moje rodina děláme, učíme se, jak žít bez Milenky, ale zároveň zachováváme ty vazby. Já jsem si nyní uvědomila, že vzhledem k tomu, že tato zkušenost se díky Bohu většinou neopakuje, je všechno kolem pro nás všechny nové, že mi vlastně nevíme, co a jak dělat, musíme se to postupně učit a že někomu to učení jde rychleji a jinému pomaleji, takže já vlastně s celou mojí rodinou musíme postupně hledat, co a jak máme dělat, aby nám bylo líp a vzájemně jsme si pomohli. Je to strašně krizová situace a na začátku nemáte žádné zkušenosti, postupně je sbíráte, ale jak jsme každý jiný, tak taky trvá dost dlouho než najdeme nějaké vztyčné body. Ale nejhorší je asi nic nehledat a nechat se vzájemně v tom topit. Myslím, že bychom si měli vzájemně vycházet vstříc, jednou se trochu přemůže ten a podruhé onen. Proto si myslím, že pokud já dlouhodobě respektuji jejich mlčení, mohou i oni v rámci zachování mého zdraví psychického i tělesného vyjít vstříc mě a hledat se mnou nějakou i pro ně přijatelnou formu vyjádření vztahu k Milence, někdy si myslím, že mnohem víc než neochota o tom mluvit, je za tím bezradnost, jak o tom mluvit nebo jiným způsobem o tom komunikovat, proto se snažím hledat ty cesty, proto sbírám názory a snažím se i sama v sobě probrat, co přesně potřebuji, protože i já se učím a někdy třeba i zjišťuji, že co jsem myslela, že mi zaručeně pomůže, nakonec nezafungovalo, ale jiná cesta byla třeba lepší.
Možná je to způsobeno zkratkovitým podáním, kdy člověk nemůže zmínit všechny aspekty, ale občas někdo chápe co napíšu tak, že já svou rodinu do něčeho tlačím, ale já nejsem manipulátorský typ, spíš se snadno nechám do něčeho natlačit, třeba do mlčení a myslím, že nastal čas přestat se bát, dobře si to promyslet a skutečně mojí rodinu vyzvat k tomu hledání cesty, která by pomohla nám všem nebo byla aspoň kompromisem zohledňujícím potřeby všech. Díky za vyslechnutí.