O únave bych taky nemluvila...

... děti by si to mohly spojit buď s vlastním "zlobením" a dávat si její smrt za vinu, nebo se spánkem - ve smyslu jako že když je člověk unavený, tak už nemlže a usne - děti se pak někdy bojí jít večer spát, že se třeba už neprobudí. Proto se dětem nemá smrt připodobňovat ke spánku - četla jsem o tom článek od nějakých psychologů a je to logické.

Jak to popisuješ, je to pro mě hrozná představa !
Já klukům v té souvisloti říkám v podstatě to co pokládám za pravdu - že nikdo přesně neví kam jdou lidé když umřou, že je to takové tajemství, na kteé ještě nikdo nepřišel a že každy si to představuje jinak, věří v něco jiného (že jsou v nebi, nebo neviditelné všude kolem nás, nebo ve zvířatech, rostlinách...) - ale kažodpádně jsou s námi, když na ně vzpomínáme.
A kdyby se dítě k nějaké představě, třeba toho nebe, přiklánělo, rozhodně bych mu ji nerozmlouvala. Nejspíš si vybralo to, co ho nejvíc utěšuje.

Asi bych také s dětmi mluvila o tom, jaká paní učitelka byla, vzpomínali bychom společně na všechny hezké zážitky s ní, nechala bych děti vyprávět..., přemýšleli bychom asi take jak se s ní ještě naposled rozloučit (třeba zajít na hřbitov a dát tam kytičku nebo namalovaný obrázek, apod.)... Prostě aby děti měly možnost si to prožít, vybrečet se a líp se s tím vyrovnat. Nejde dělat jako že se to nestalo, děti by ztoho mohly pak být opravdu špatné, protože by vycítily že tu něco nehraje...