Re: Zuzíku, a nešlo by třeba...

tak to je super nápad, zkusím sehnat adresu. To by jí Kuba určitě rád namaloval.
Navštívit, no nevím, jak bych to zvládla já po psych. stránce. Co bych ji řekla. Já ji vlastně neznám, jen jako jeho učitelku, kterou má rád, prostě přišla do našeho života, jako spoutu jiných lidí, pak se dozvím takvouhle zprávu a ani jsme netušila, jak se mě to dotkne, jak mě to bude bolet, jak mě z toho bude ouzko. Ani není z města kde bydlíme a chodí do školky.
Ona se na děti byla podívat asi 14dní před Vánocema. Na nemocenské je asi od listopadu, my jako maminky to víme od prosince, kdy jsme se začaly ptát.

V téhle situaci jsme s manželem řešili otázku, zda bychom chtěli vědět, kdy zemřeme. Shodli jsme se že ne. Jenže s takvouhle diagnouzou si bohužel vybírat nemůžete, u toho druhu rakoviny, je pozdě skoro vždy. Víte, že šnace je opravdu minimální a žíjte, měsíc, dva půl roku..rok bude zázrak, usínejte s pocitem, že zítra už nemusí být