Re: Co nejhoršího jste kdy v afektu řekli svým blízkým i vzdáleným?

no jejda, tak dneska už se teda relativně ovládám, ale "zamlada" kor v pubertě (která mi trvala dlooouho, tak snad do 25) to byly perly. Je pravda že na vztahy jsem byla dost tele (a to i vztahy pracovní, nejen osobní), prostě jsem toužila být spravedlivější než Mirek Dušín takže cokoli se odchylovalo od této "spravedlnosti" (viděnou mou optikou bez znalosti pozadí pochopitelně) jsem ventilovala. Takže třeba šéfovi ve firmě (byla jsem tam týden i s cestou) jsem řekla že se zákazníkem se sprostě nemluví, že to dělají jen burani (a hádejte co mohla jsem si balit šuplik, je fakt že on byl buran non plus ultra, ale moje věc to nebyla, byl to jeho podnik koneckonců, je fakt že ho to vzalo hodně - ještě nikdo si mu netroufl říct do do očí, jen já hloupá husička - to ho odrovnalo).
Tátovi jsem tenkrát řekla že mu "seru na jeho střechu nad hlavou" (stanovoval x podmínek co musím dodržet pokud chci bydlet pod jeho střechou), to mě sice mrzí ale v tomhle jsme si byli tak nějak kvit, taky na mě byl kolikrát hulvátskej).
Mýmu tehdá ještě neoficiálnímu mužovi jsem jednou hodně hnusně zalhala, to sice nebylo hnusnými slovy ale činy, tak to mě dost mrzí, no zpátky se to vzít nedá.

Na děti se snažím držet, jenže jsem afektivní tak pokud jsem vytočená (obvykle hlavně ze strachu - po té co přežili nějaký hnusný okamžik do kterého se dostali ač jsem jim říkala že to nemají dělat - pád ze schodů, strkanice a rozbitý nos a pusa, třísknutí dveřma ve kterých jsou prsty a tak....) - to jsem teda těžce mimo sebe a řvu co ze mě zrovna padá. Musím se tímhle vyventilovat, pak hned jednám a ošetřuju, ale ten strach potřebuju vyřvat. Občas si říkám že pokud existujou antidepresiva, mohli by vymyslet i antiafektiva, to by mi bodlo.