Re: Dítě po rozvodu - stěhování

jj, přesně tak... Máma se pořád nemohla odhodlat mi říct, že se budem rozvádět a stěhovat a těch pár měsíců, než mi to konečně řekla, jsem se docela bála, co se děje...

A KDYŽ mi to KONEČNĚ řekla, tak jsem jí vůbec nevěřila, že to je všechno, že kvůli takovýhle blbině se dělají takové tanečky (ona měla připravený hrozně dlouhé psychologicky vymakané podobenství o ostrůvcích a jak se na nich lidi navštěvují a bůhvíco) a chtěla jsem slyšet, co strašného se děje KROMĚ TOHO, že se stěhujeme k babičce a bez táty někam pryč...

Chodily jsme se pak ptát do zelinářství po krabicích od banánů, nekonečně dlouho jsme balily talíře a blbinky a serepetičky a já jsem poučovala plyšáky, kam jedeme a jak to tam bude vypadat a kde budou bydlet, protože oni se přece jenom trochu báli...

Já mám na celou tu anabázi vysloveně příjemné vzpomínky, hlavní bylo, že je máma se mnou a je spokojená Jediné, po čem se mi nakonec stýskalo, byla naše stará třídní učitelka


Máma se jako malá stěhovala za stejných okolností ještě dál a v ještě vyšším věku a vzpomínky má taky takový, ne vždycky je rozvod a stěhování katastrofa, trauma a děti musí být tahány po psycholozích a je to pro ně konec světa. (ale nepopírám, že to nemusí dopadnout vždycky tak dobře - já jenom, že to ani nemusí dopadnout vždycky špatně...)