Re:

tak si tady doma sedim opet sama, po narocnem dni, muz pryc. Jsme spolu devet let, dve male deti. Uz od zacatku jsem tusila, ze to nebude jednoduche , on cizinec, ovsem ne zcela odlisna kultura-sousedni zapadoevropsky stat, o patnact let starsi, na volne noze...Ale ta sila na zacatku byla silnejsi nez ja a moje touha mit deti - tak nakonec je mame a je to krasne a taky strasne narocne. V posledni dobe - no uz i driv, se sama sebe ptam, zda by mi nebylo lip bez neho. Dokazeme si lezt neskutecne na nervy a dokazeme se navzajem celkem slusne znicit. tech hezkych chvil je min, ale jsou - jsou to nase dovolene, chvile s detmi. je dobry otec a deti ho miluji a to je ten velky duvod, proc zustavam. Ale bude mi 35 a najednou si uvedomuji, ze cas nezastavim. strasne se bojim, ze jednoho ndne budu zatrpkla a budu litovat. Nastesti se realizuji i jinde, mam praci, pratele, nejsem na nem zavisla v nicem. Ja jen nevim, jestli ho mam jeste tak rada, rikam si ze ano a pak me zase tak strasne rozcili...Mame asi ponorku, jeste k tomu on pracuje doma, coz je katastrofa....Uz dlouho jsme spolu nikde nebyli sami a vlastne ani nevim, zda bychom si meli jeste krome rodinnych zalezitosti co rict...Ale kdyz slysim maleho, jak vola mama a vzapeti hned tata...a nedovedu si predstavit prakticky ten roczchod, dvoji stehovani, protoze sami nase drahe bydleni neutahneme....co stim ???