Re: Lázně - jsem pěkně naštvaná

Já jela do lázní asi těsně před šestým rokem, byla jsem tam téměř celé prázdniny, sama, na Slovensku. Pocity? Do dneška si pamatuji, jak jsem tam plakala, dodnes mám hrůzu a nedůvěru k bílým plášťům a ještě hůře trávím takové ty různé "vševědecké komentáře" od sester. Dodnes si pamtuji odběry krve z prstu i odjinud a jak byli nešetrní a naprosto neuznalí k dětské dušičce odloučené. Pro ně to nic nebylo, jen rutina.
Pamatuji si dodnes hlášku: když budeš bulet, necháme tě plakat do hrnečku a pak to budeme ukazovat rodičům. Pak jsem byla obviněna, že jsem starší holce čorla čokoládu - nebyla to pravda, zapadla jí za postel, ale to už nahlásit nešla a našim udělali hroznou ostudu, jaká jsem hrozná zlodějka.. Když jsem byla starší, bavili jsme se o tom, naši byli udivení: prý jsem nic neříkala, když byli 2x na návštěvě - jak bych mohla, když jsem byla celou dobu ráda, že jsou se mnou a pak už jsem zase bulela, že odchází. No a když jsem odjížděla, byla jsem ta nejveselejší holčička pod sluncem.. ale nikoliv z přemíry krásných zážitků, ale z radosti, že jedu odtud. Pak jsme se o tom dlouho nebavili, naši si mysleli, že vše bylo ok a dlouho netušili, jak traumatizující to tam bylo. Myslím, že když jsme se o tom hlouběji bavili později s mamkou, tak toho moc litovala (nikdy to sice neřekla, ale viděla jsem že si to vyčítala), ale tenkrát byla taková divná doba, takže to nemám za zlé jim, spíš tomu systému.. Odmítala jsem kamkoliv jezdit a naši to naštěstí chápali a neřešili. Začala jsem zase až ve svých nácti na vlastní žádost a stejně jsem vždycky první dny truchlila i si poplakala.
Své malé děti bych bez někoho blízkého z rodiny nepustila i kdybych si měla vzít úvěr, ale po pojišťovně bych to asi nechtěla. Je to spíš otázka priorit rodičů k dětem. Jen bych po pojišťovně žádala přidělení lázní co nejblíže k domovu s odvoláním na "další výdaje", které nebudou hradit oni.