Re: Dětské lůžkové oddělení - Zlín

Přidám svou zkušenost s pobytem na dětském ve Zlíně - bohužel také velmi negativní. Shodou okolností i já jsem se synem octla v nemocnici díky febrilním křečím, aniž jsem vůbec tušila, že něco takového existuje. Na dětskou JIP nevzpomínám ve zlém, a to přesto, že jsem se u dětské postýlky hrbila půlku noci a půl dne na maličké sesličce. Na 7. pavilon nás odeslali hned následující den po přijetí a vadilo mi, že v okamžiku, kdy malý s horečkou usnul a náš přesun rozhodně nemohl počkat do probuzení, protože potřebovali uvolnit místo. To jsem ještě pochopila.
Na dětském oddělení jsem si opravdu užila své. Nejprve jsme byli v jakémsi provizorním pokoji (opět nedostatek místa), kde měly děti své postýlky, matky jen rozkládací matraci - jsem otrlá, mé pohodlí šlo stranou. Informovanost ze strany lékařů a sester byla mizivá, vstřícnost jakbysmet. Když jsem se před večerním podáváním léků zeptala sestry, co malý dostává, sestra se otočila, vrátila se za 2 minuty, pilulku si vzala zpět se slovy, že se spletla!!! Naše pohodlí se mělo výrazně změnit přesunem na běžný pokoj, ale bylo to jen o málo lepší - rozkládací křesla pro přespávání matek se přes den musela složit. S argumentem, že do postýlky s vysokými bočnicemi si k malému nelehnu a čtení knížky ve zkroucené poloze se nedá dlouhodobě vydržet, jsem neuspěla. Návštěvy tatínka se odehrávaly výhradně v předsálí pavilonu, neboť na oddělení zvenčí návštěvy nemohou. Černý puntík jsem si ovšem teprve měla vysloužit! Stalo se totiž, že nemocný pacient odmítl konzumovat oběd ve společné jídelně a v daném časovém intervalu pro obědy a začal se vztekat. Během doby, kdy jsem se ho snažila na pokoji uklidnit, mě sestry důrazně upozornily, že se máme jít najíst, protože potřebují uklidit použité nádobí. Zatímco syn zvládl alespoň pár soust, já už jsem to bohužel nestihla. Za dobu pobytu se našla jediná vstřícná duše - mladá sestra, která nás bez problému nechala konzumovat večerní chleba na pokoji. Čekalo se, až bude syn bez teplot, neboť vyšetření žádný problém neprokázala. Naštěstí se tak stalo poměrně velmi brzy (třetí den hospitalizace), protože téhož dne jsem byla rozhodnuta odejít z nemocnice na revers. Když jsme se z nemocnice vrátili, připadala jsem si - opravdu nepřeháním - jako po návratu z vězení.
Podotýkám, že tato zkušenost je dva roky stará, a tak pevně doufám, že se alespoň něco změnilo k lepšímu. Loni se bohužel u syna febrilní křeče objevily znovu, tentokrát se tak však stalo během pobytu u babičky na Vysočině. Hospitalizaci jsme si užili v nemocnici v Pelhřimově, kde jsem pochopila, že všechno jde, když se chce a když mají lidé vůli, snahu a ochotu. Informovanost ze strany lékařů a sester byla příkladná. Připadala jsem si jako návštěva z jiné planety, když se mnou sestra vyplnila vstupní dotazník obsahující otázky typu: Jak mají syna oslovovat? Co je jeho oblíbená hračka? Co má rád k jídlu? Tatínek nás běžně navštěvoval na pokoji a trávil s námi dlouhé chvíle bez ohledu na návštěvní hodiny... jedinou podmínkou bylo, aby to nevadilo druhé rodině na pokoji. V jídle jsme měli na výběr ze dvou variant a zcela samozřejmě jej nosili na pokoje... Úsměvy a pohodou ošetřující personál opravdu nešetřil. Oč lépe se pak pacientovi i mamince, která v těchto momentech může ušetřit práci sestrám, tráví nutné chvíle v nemocnici? Dva světy! A opět se mi potvrdilo, že vše je v první řadě o lidech...