Sojko,

přemýšlela jsem o tom cos tady napsala.
Je dobře, že o tom všem přemýšlíš. Co by rozhodně k ničemu nevedlo je obořit se na tu matku a obvinit ji, jak se hrozně chová, byť to tak je. Přikláním se k názoru Sally, že ta paní má svůj vnitřní problém a nadat ji za to by bylo ještě horší, odnesla by to nakonec i ta holčička, matka by z ní byla ještě více nervní z důvodu, že má kvůli ní problém už i s okolím, ne jen s ní. Nevěřím, že ta matka je spokojená a šťastná osoba. Může být za tím spousta a spousta důvodů. Možná, že dítě je opravdu takové dráždivější, možná, že brečí ve dne v noci...a ta matka už má nervy na pochodu, možná, že opravdu neumí se dobře o to dítě starat, naplňovat všechny jeho potřeby, možná, že s ní její matka jednala taky tak a ona to jinak teď neumí. Nevěřím, že by se k dítěti takto drsně chovala pro vlastní potěšení.
Proto bych se k té matce snažila nějak přiblížit, třeba tak, že bych ji řekla, že to má s tím dítětem jistě těžké, když tak pořád křičí a poptala se, jak se chová doma...prostě projevila o ní a její situaci nějakým způsobem zájem, třebaže ti není asi moc sympatická...možná je ze všeho opravdu přetažená. Možná bude ráda, že si o dceři může s někým popovídat, aspoň zjistíš, jak to vidí ona, a pak ji teprv můžes navrhnout, aby vyhledala psychologa, který by jistě už věděl, jak s maminkou mluvit. Donedávna jsem netušila, že jsou matky, které prostě nemají vrozenu tu mateřskou intuici jak se k dítěti chovat, prostě to neumějí, byť by chtěly. S tím se pak dá něco dělat. Hlavně žádná kritika a stavění se do role, že ty víš, co její dítě potřebuje a ona ne.
Pokud chceš dítěti pomoct, dosáhneš toho jedině po dobrém, pokud vůbec, ale určitě ne nějakým impulzívním výbuchem.