Re: Otevření potlačených emocí

Libiku, já mám zkušenost malou, ale napíšu jí. Jsme se synem asi velmi citově na sebe vázaní. On je víceméně pohodář, občas negativista, ale to se nevylučuje. Jednou jsme nastoupila do zaměstnání, které bylo prostě hrozné. Šéf mě stresoval, kolektiv příšerný a do toho nám umřel pes. Syn se ze dne na den strašně změnil, v noci brečel, začal mít tiky, kousal si nehty a byl stále nemocný. Byla to zoufalá situace. Ve školce na sebe začal žalovat a brát vinu za jiné děti. Obden jsem měla sezení u učitelky.
Pak mě den před koncem zkušební doby šéf vyhodil :) a já zůstala asi 4 měsíce doma. Pořídili jsme nového psa a změna nastala okamžiě. Nejdřív přestal být nemocný, pak zmizeli tiky, zkrátka se vrátil do starých kolejí. Hrozně nám to oboum prospělo.
Tuhle chybu už neudělám, protože vím, že jakmile nejsem v pohodš já, není ani on. Ale na něm se to podepíše v daleko horší formě. To kousání nehtů zůstalo, marně s tím bojujeme.
Vzpominám si, že když jsem byla v nemocnici, měli s ním doma taky problém, nejdel, noční můry a opět tiky. Ale to bylo naštěstí krátkodobé.