Re: Není tu někdo historik?

Myslím, že pro studenty byly příběhy (výběr na dvě strany A4 malým písmem, takže jich tam bylo docela dost, i když ne všechny) dost přínosné, tak trochu víc si na to "šáhli". Nechala jsem je, aby si je každý sám přečetl a vytáhl si z nich principy vhodného sdělování nepříznivé zprávy a naopak co nefugnuje. Emoce tam docela lítaly - a to je dobře, potřebují si to v sobě zpracovat, dotknout se toho, zjistit, že to není snadné ani z jedné strany. V tomto směru se mi tvůj příspěvek velmi hodil. Protože to pochybování, zda to dělám správně, kde jsou hranice mezi mnou a klientem (pacientem), kde chránit sama sebe, aby mne emoce nezahltili - a jak při tom mít dostatek emaptie... o tom jsou pomáhající profese.
Jinak to hodnocení tebe bylo velmi +, ve smyslu, že si neumí představit, že by někdo "starý" mohl stále mít empatii vůči pacientům.
Jinak to s tím "není to vaše dítě" - sama přijaté dítě nemám, ale pamatuji si, jak mi kamarádka, která má jen přijaté děti, říkala, jak jí kdosi vysvětloval, že přece dítě ve 3 letech patří do školky, to je přece normální, a ona to se svými dětmi nedělá, protože je má adoptované, tak je na ně příliš úzkostlivá... to mi přišlo dost smutný.