Re: Večeře

Včelko u nás s dudlíkem pokaždý jinak. Oba ho měli teda hned od porodnice. Luky tak do roka i přes den a od roka (ale už si jistá nejsem, takže tak zhruba) jsem mu přestávala dávat přes den, jen na spaní (denní i noční). Brzy to pochopil. V roce a třičtvrtě jednou dudýna zašantročil (měli jsme jen jednoho) a hned pochopil, že není a spal v pohodě bez něj. Tak jsem si mnula ruce, ale další den ho našel a zase ho měl ještě týden. Pak jsem ho schovala a řekla, že se ztratil a od té doby bez dudu. No a Mišák, ten ho musel mít také pořád v puse, s ním vůbec neexistovalo, že bych mu vysvětlila, že přes den ne. Ale hodně je prokusoval (ty za 50,-hned druhý den a třeba Avent-byl silnější a dražší -ten tak do tří dnů) a dostávalo se mu dovnitř fuj-fuj-nechutný. Takže jsem to pořád vymývala, ale stejně naprd, smrdělo mu věčně z pusy, jenže kupovat každej třetí den dudlík za 120,- taky nešlo. Jiný do pusy nedal, než tyhle a pak tu levnější-podobnou-variantu za padesát. No a byly pořád problémy. Měl třeba tři dudany, ale pořád se někde hledaly. Jak lezl a strčil ho třeba do auta, do bačkůrky-no kamkoli-a pak ho nemohl najít, tak třeba pětkrát denně řev neskutečnej, než jsem ho našla. A když jsme pospíchali na bus a třeba jsme neměli žádnej-ty nervy, než jsme ho našli. Protože bez něj to prostě nešlo jít ven. A jednou ztratil jeden ten dražší ve městě a doma byl takovej hnusák, tak musel mít ten, s tím, že až půjdu nakoupit, že koupím novej a on ho hodil do záchodu, jak jsem splachovala a já věděla, že teda pro další nepoletím (to jsem ještě neměla řidičák a nemáme to do města úplně nejblíž) a i snad peníze nebyly. Tak jsem prostě věděla, že už žádnej nebude. Tak si dva dny pokňoural a pak už vůbec nic.