Vdát se nebo ne?

Vztah po pěti letech vyšuměl. Chyběla chuť spolu mluvit, mazlit se, něco podnikat, zažívat, mluvit o dětech a svatbě (z jeho strany). Rozetnula jsem to, odstěhovala se a šli jsme od sebe. Teď jsou to asi tři týdny, posledních pár dní mě hrozně uhání, volá, píše, brečí mi do telefonu… Kaje se, sype si popel na hlavu, omlouvá se, jak si mě nevážil, nemůže spát, jíst, nemůže nic. Napsal mi nádhernou báseň na dvě A4, ve které se vyznává ze svých pocitů a omlouvá za své chyby. Že mě bral jako samozřejmost, že ten vztah zabil svou leností cokoliv podnikat, že mě ponižoval tím, jak nebral zřetel na mé dlouhodobé touhy po dětech a rodině…
V úterý přijel a požádal mě o ruku. Prý proto, že má pocit, že mu beze mě pukne srdce a vlastně je rád, že jsem odešla a otevřela mu tím oči a donutila ho zamyslet se nad tím, co vlastně chce. Prý jsem nejlepší ženská jeho života a všechno bude jiný, koupíme si třeba kola, a budeme spolu jezdit, prostě nějaký společný koníček.. Chce konečně vyřešit vlastní bydlení, svatbu a v létě na dovolené se začít snažit o miminko..

A já najednou nevím. Nevím, jestli mám chuť to ještě zachraňovat. Nic moc mi teď nechybí. Byl jste někdo v podobné situaci? Změnil se ten chlap opravdu? Nevydrželo mu to jen chvíli? Fakt si mě bude víc vážit, bude se mnou víc doma a bavit se budeme chodit víc společně než každý zvlášť? Říká, jak přehodnotil priority, jak nechápe, jak mohl být sobecký a jak je pro něj šílený ten pocit, jak moc se za ty tři týdny dokázal změnit, to uvědomění si chyb…

Vrátit se? Nevrátit? Na prstýnek jsem neodpověděla jinak. Řekla jsem, že potřebuji čas a vyprovodila ho..

Podotýkám, že bych i zájem to zkusit měla, vidím na něm, jak je mu těžko a jak to myslí vážně, jen jsem potkala někoho jiného, s kým mi zase buší srdce… s ním to ale pro změnu nikam nevede, nemá zájem se ženit ani mít děti. A to nikdy. Názor nezmění, je to starší chlap, co to tak má prostě v sobě od mládí…

Babo raď…