Re: podle konzervativní genetiky ne

Já jsem přesvědčená, že i těhotenství a chování tatínka má vliv na dítě. Když jsem čekala dceru, tak manžel byl nadšený (chtěl holčičku), hladil mě po bříšku, povídal si s ní. Připadala jsem si jen jako inkubátor. Měla jsem fakt pohodové těhotenství. Dcera byla naprosto úžasné miminko. Hodná, klidná, spavá a čím byla větší, tím víc byla "tatínkova". Když přišel z práce, nevěděla, že existuju a je to tak vlastně i dneska. Má k němu blíž (možná i to, že je ženská hraje roli).
Se synem jsem si v těhotenství prožila peklo. Manžel se ke mě choval příšerně. Brečela jsem často nebo byla smutná. Snad jedině, když jsem musela podstoupit AMC (vysoké riziko DS syndromu, tak trochu "polevil" a měl strach). ALe jakmile se ukázalo, že je vše v pořádku, tak ta "ignorace" a chlad nastoupil znovu. Nepohladil mě po bříšku, s malým si nepovídal. Já si tehdy řekla, že ho budu muset milovat za dva. A syn byl plačtivé miminko, neustále jsem ho musela nosit, chovat, potřeboval cítit mojí blízkost a dodnes je víc na mě. Manžel nesnáší ukňourané děti (nemá rád, když děti brečí) a tak si k němu vytvořil vztah v podstatě až ve dvou letech (když přestal). Chtěl také spát se mnou v posteli, to jsem u dcery téměř neznala. A dodnes je to "mamánek", i když třeba nástup do školky zvládnul naprosto v pohodě a bez jediné slzičky.
Manžel miluje obě děti, ale stejně má blíž k dceři a ona k němu a syn ke mě. Je pravda, že i já (asi díky tomu, co jsem v těhotenství prožila) si nějak víc rozumím se synem (a mrzí mě to) a to jsem se bála, že ho nebudu mít ráda (jako kluka).
Jo a zapomněla jsem napsat, že manžel druhé dítě chtěl. Byl to vlastně jeho nápad, že to začneme zkoušet.