Nevím

Nechci se rouhat, ale fakt nevím...moje představy byly úplně jiný, než realita. Ne, že bych si myslela, že to bude procházka růžovým sadem...ale...navzdory horrorovým zkazkám známých malá byla jako mimino vcelku super, žádná prořvaná noc, koliky...ale překulil se rok a teprve to začalo...začínám mít pomalu ale jistě pocit, že jen řeším neustálé peripetie, které nemají konce, navíc ještě justy malé...pozdní chození, neochota odplínovat, různé strachy, nakonec i špatná mluva, ted blbé zvykání si ve školce, které jsem taky nečekala, přišla mi docela "oražená" už předtím - částečně to přikládám tomu mluvení, ale zase na druhé straně v zájmu toho, aby se rozmluvila více, je žádoucí, aby do školky chodila.

Ale docházku každý den do odpoledne by ještě podle mě nezvládla.

Měla jsem různé profesní plány, co při ní stihnu stran zvýšení kvalifikace atd...ale není moc hlídání, takže zvládám kulový.
A díky tomu, že nezvládá dobře školku, tak nemám volné ruce ani přes den.


Navíc se mi narodilo dítě s naprosto odlišnou povahou než jsem měla já v dětství - žádné prohlížení knížek, stavění ze stavebnic...je prostě taková jako z myších ocásků, u ničeho dlouho nevydrží, tím víc ale permanentně člověka otravuje, že ani nic neudělá.

Už jsem v tom docela až po uši, mám pocit, že problémy nikdy nekončí, myslím ne ty běžný, ale ty základní jako sebeobsluha, vzdory, školka...a už mám pocit, že nemám sílu, chut a že jsem to takhle nechtěla. A že já jsem někde na x-tém místě a už nikdy se nedostanu dopředu.


Všechno by bylo snazší, kdyby byla jako já - tichá holčička s klidnými zálibami, co zvládala dovednosti "v termínu". Ne, že bych bývala byla úplný anděl, ale prostě jsem byla jiná. Dceři ani moc nerozumím, mám dojem, že se pořád šprajcuje, vymezuje až tak, že to snad ani nemůže být obdobím vzdoru.

To není, že bych jí neměla ráda, jako osobu blízkou, ale prostě to mateřství jako takový mi připadá nic moc. No, možná a snad se to zlepší věkem , až se konečně vykřeše...pořád doufám, že s ní pak bude i lepší jednání.