Re: Nevím

Já jsem měla zhruba to samé. Malému je dnes téměř 4 a už vím, že patří určitě do skupiny "chytrých dětí". A výchova chytrolínka je PRŮSER. Je to - určitě pro mne - občas skoro masakr. Kolem roku a půl chytl vzdor a vždy,všude,s čímkoliv byl problém. Naučila jsem se jej překročit a nechat vyřvat bez jediné slzičky to trvalo skoro do tří. Od tří do tří a půl neustále nemocný. TEd má sourozence. což rozebírám zde na jiném tématku)) ale zásadně jsem si uvědomila jednu věc. Já - čili mé Ego - 2×minimálně znásilněné:)- už nikdy nebudu tam vpředu. A je to logické. Jako Matka jsem už pro jednou a navždy v jiné sféře. Taky jsem si říkala,mateřství,nic moc... ano, protože člověk právě musí ukrojit ze svého "já chci" a musí to dělat pravidelně, neustále, a ještě něžně a trpělivě:). Jak bych ještě vystihla ten pocit a zároven nepoužít slovo "sebeobětování"...
...ale je to vlastně dost podobné i se vztahem s partnerem. Zpočátku je všechno tak nějak free a good. Cool a lucky, až najednou dojde sranda a jde o to sladit se,aby život prakticky skutečně a docela vážně fachčil. Vzájemně si pomoct i přes únavu a zásadně...vzdát se nároku, který se zpočátku jakoby sám nabízel:), a to, chtít po něm, aby byl takový skoro nějak jako já-jako žena. Přičemž ve skutečnosti žádná galantnost, tolerance, porozumění stejně nepřekryje ten jasně fosforový testosteron, ale ...tak to je