Milé kolemjdoucí ,

děkuji za vaše postřehy i tipy na řešení. Děkuji také za nabídky k vypovídání se prostřednictvím mailu. Promiňte, že je nyní nevyužiji, ačkoliv mi příspěvky všech milých "duší", které se v téhle diskuzi se mnou na chvilku zastavily, přinesl hodně v tom smyslu, že mne někdo byl ochoten vyslechnout. Vím, že potřebuji udělat průvan v sobě, chci se zbavit myšlenky, která mě někdy víc a někdy míň pronásleduje - ztratit se z očí sama sobě. Ve chvílích nějtěžších si přeju, abych se prostě ztratila, aby na mě všichni zapomněli a nevzpomínali. Bojím se, že jsem sama v sobě příliš hluboko, jestli mi rozumíte, natahuju ruku k manželovi, aby mě chytil a nenechal mě padat stále hloub, ale on se tváří, že je vše v pořádku a nevidí a nechce vidět, že lapám po vzduchu. Chci navštívit psychologa a vynořit se. Děkuji, že mi k tomu dáváte sílu...